Vlk -tajemství vlků [PROBÍHÁ KOREKCE]

Kapitola dvacátá čtvrtá

Probudili mě sluneční paprsky, které mě lechtali na nose.
Tiše jsem vstala.
Vykoukla jsem čenich ven z nory.
Před norou spal Jizva a Šíp.
Všichni ostatní vlci leželi po malých skupinkách na mítině.
Šrám nejspíše ještě spal, protože na mítině jsem ho neviděla.
Dnes, tedy jestli jsem dobře rozuměla, by Šrámova smečka měla zaútočit na můj tábor.
Při té myšlence jsem se zatřásla.

....

,,Smečko!" Zavil Šrám, když byl Sluneční vlk v polovině cesty. ,,Teď, celý tábor, kromě Modřiny, která bude hlídat bílou, se vidá za její smečkou. Budete je nemilosrdně zabíjet. Je to všem jasné?!" Vlci přikývli. ,,Zahajuji odchod.

,,Ale tati..?" Nejistě se otázala vlčice.
Od všech tmavých vlků se lišila.
Byla jasně bílá.
Všechna pozornost spadla na ni.

,,Ale White, to jsme si říkali." Zaštěkal Šrám a bez dalších námitek svižně vyšle z tábora.
Všichni vlci se rozběhli za hnědým velitelem.
Jen ta světle hnědá vlčice s huňatým kožíškem, ke mně do klusala.
Počkala až celá smečka byla z dohledu a pak mile zaštěkala:

,,Chceš něco ulovit? Máš hlad co?"

,,Ani ne, ale díky." Usmála jsem se. ,,Pořád myslím na mojí smečku, kdybych je mohla nějak zachránit."

,,Kéž bych mohla mít za rodiče Ríčního nebo Slunečního vlka a Vlčici přírody." Nevšímala si mojí otázce a zasněně hleděla na nebe.

,, A proč?" Zajímala jsem se.

,,No, říká se, že když si těmi to vlky jsi nějak spojená, tak ti mohou pomoct, ale musíš prý nějak zasvítit nebo co." Řekla a přešlápla z tlapky na tlapku. ,,Ty je znáš?" Optala se.

,,No, jsou to po pravdě moji rodiče." Zaculila jsem se na ni.

,,Tak proč už dávno nesvítíš?" Zeptal se nechápavě hnědá vlčice.

,,No já, jsem to nikdy nedělala." Zkusila jsem se usmát.

,,No, to musíš zavýt a zavřít oči a maximálně se soustředit. Viděla jsem to u našeho bývalého Alfy byl to taky nějakej z těch vlků. Teď už je mrtví, zabil ho prý Noční a Mračný vlk." Zkusila se mě povzbudit.
Popošla jsem pár kroků dozadu a posadila se.
Zavřela jsem oči a hluboce jsem se nadechla a vydechla, zanedlouho jsem z mého hrdla uslyšela hlasité zavytí.
Oční víčka jsem ještě víc tlačila k sobě.

Měla jsem pocit, že se vznáším.
Otevřela jsem oči.
A opravdu, vznášela jsem se a si pár liščích délek nad zemí.
Najednou se ze země začali vyrůstat bílé pruhy a začali se jemně omotávat kolem mě.
Pak se pruhy, společně i se mnou začali poklesávat na zem.
Teď už jsem pevnýma nohama stála na zemi.
Pruhy zmizeli, ale za to já jsem svítila jasným, bílým světlem.
Podívala jsem se na mou hruď.
Vyseli zde několik svítivých kamenů.

,,Páni, to byla ještě větší podívaná, než u nnašeho Alfy" Spustila Modřina, hned jak jsem stála na zemi.

,,Kdy že by se tu měli obje..-" Nedořekla jsem, nýbrž se za hnědou vlčicí objevili moji rodiče i Říčním vlkem.
Všichni svítili.
Maminka růžově, tatínek žlutě a Diamant modře.

,,Jsme tady zlatíčko, co potřebuješ?" Zeptala se jemně matka.

,,Tý jo, ono to opravdu funguje."
Nikdo si nevšímal Modřininy poznámky.

,,No, jedni vlci mě zajali a teď napadli mojí smečku. Je jich velká přesila." Dodala jsem.

,,A tahle tady dělá co?" Zavrčel otec.
Všechna pozornost teď spadla na Modřinu.

,,No, tahle mě po pravdě měla hlídat, ale nakonec mi poradila s tím zavoláním." Zaculila jsem.

,,Dobře, veď nás!" Zaštěkal nakonec Diamant.
Na nic jsem nečekala a rozběhla se.
Neběžela jsem rychle, nýbrž jsem nesla pár kil na víc.
Za sebou jsem uslyšela nátlak dalších tlapek.
Ohlédla jsem se.
Hned za mnou běžel Diamant.
Na levé straně mu po boku běžel můj otec a na pravé straně zase má matka.
Modřina se krčila úplně v zadu.

Zanedlouho jsem uviděla velkou skálu.
Hned jsem poznala, že se nachází v mém táboře.
Pomalu jsem vběhla do tábora.