Kings & Queens (CZ)

Prolog

,,Ty nikdy nebudeš moct vést armádu! A jestli ji jednou povedeš, všichni kvůli tobě zemřou!" Nebylo to poprvé, co tohle slýchala ve svých snech. Nebylo to poprvé, kdy se probudila celá zpocená s výkřikem, který uvízl v jejím hrdle. Nebylo to poprvé, co si tímto musela projít sama.

Modrooká se několikrát nadechla a pomalu vydechla studený vzduch z plic. Tohle nebylo snad ani normální. Ano. Mívala noční můry, ale nikdy se neopakovaly tolikrát dokola. Kdyby si to začala zapisovat, nejspíš by jí nestačily ani všechny stránky deníku.

Opatrně přehodila své unavené nohy přes postel a vstala. Černá košilka se vyhrnula trošku výš a ukázala tak její ladné křivky, které zdědila po matce. Ne nadarmo se říkalo, že její matka byla nejkrásnější ženou v jejich království a otec zase velice ambiciózní muž, co vždy dostal, co chtěl.

A zrovna ona tohle všechno zdědila. Po matce krásu, po otci moc a ambice. Po matce taktiku v boji, po otci respekt ostatních. Všechno, co kdy potřebovala.

Zasedla k toaletnímu stolu a začala si pomalu kartáčovat své havraní vlasy s bílými konci, taky po matce. Často si je zaplétala do nejrůznějších copů, uzlů a snažila se kolem hlavy vytvořit svatozář. Vlasy na to měla dost dlouhé.

Když už jí kartáč jezdil samovolně sem a tam, přestala. Zvedla oči k rámu zrcadla, který byl dokola vymalován stříbrnými ornamenty. Byly na něm vyobrazeny malé víly, zvířata, smyčky a hlavně, erb jejího rodu. Rodu Wardu. Krvavý meč, který svíral ve svém ocasu stín geparda. Silné zvíře, které má v rukou moc.

Její otec vedl několik válek a pro krále získal spoustu nových území, jako například Darlinské hory na západ od hlavního města Soren. Pak vyhnal Tuimany z lesa na jihu a nakonec se dostal až k Dračí Tlamě, obřímu jezeru, co se rozkládalo ve prostředku celého světadílu Aralan.

Všechny tyto úspěchy ho provázely kamkoliv vkročil a to stejné se jednou očekávalo od ní. Zvládne vést Armádu Mrtvých, díky které je její království tolik proslulé. Zvládne ovládnout svou moc a stane se nejlepším z nejlepších. Zvládne to, co otec nezvládl a dostane to, co chce!

Její rod se těmito slovy řídil už několik let. Předávala se z otce na syna a ze syna na dalšího až se jednou narodila dcera. A ta dcera byla právě ona. Byl to velký zvrat v jejich rodokmenu. Otec už měl připravené mužské jméno, kterým se jednou bude jeho nástupce moci pyšnit a místo toho mu žena počala ji. Dívku. Křehkou a jemnou ženu, jak říkávali lidé kolem.

Jenže to, jak se časem ukázalo, nebyla vůbec pravda. Ina se učila rychle a brzy přišla na své schopnosti po otci. Začala je používat, ale nikdy je nezvládla ovládnout úplně. Vždy se našel nějaký háček.

Pak tu byl i trénink, který otec bral velmi vážně v každém případě. Mne nezajímá, že je to dívka! Je z mého rodu! Je mojí krve! Zvládne to, co i dospělí muži! Slýchala, když se matka s otcem hádali o jejím vychovávání. Otec z ní chtěl bojovníka, matka ladnou dívku s možností se prosadit u dvora a provdat za dobrého manžela.

Otec většinu těchto hádek vyhrával a opravdu ji nešetřil. Možná proto se dnes bála tak málo věcí. Měla jediné slabé místo. A to slabé místo nesmí být odkryto.

Dívka si položila prsty na jizvu, co se jí táhla na krku a pomalu s nimi sjela až ke klíční kosti, kde končila. Nebylo to nic pěkného, ale už se naštěstí zahojila. Bývalo to i horší. Rána jí hnisala, dokud jí jedna ze služek nezavolala felčara.

Upravila si límec košilky a zakryla tím tu příšernou vzpomínku. Nechtěla na to myslet. Nesměla!

Zvedla se a po studených parketách vyrazila ke komodě. Věděla, co je za den a věděla, co jí čeká. Doufala v něco jiného, ale jak se zdálo, neměla na vybranou. Muselo to tak být. Sundala ze sebe košilku a vyměnila ji za černé krajkové prádlo a na to znovu černou košili. Jiné barvy vlastně nosila málokdy. V terénu potřebovala být skrytá a černá splývala s okolím dokonale.

Pořádně si zapnula opasek s dýkami, přidala meč a do vysokých jezdeckých bot zastrčila dva nožíky. Šlo jen o zvyk být připravená.

Rychle si spletla vlasy do jednoduchého copu a naposledy se podívala po místnosti. Tento pokoj byl její už od malička. Nespala s rodiči v jedné posteli. Ani jedinkrát. Byla na to vždycky sama. A teď tomu nebude jinak. Jen nebude v Sorenu.

Dokonči trénink a vrať se zpátky do města. Zněla otcova slova, než se vrátil do svého stanu v táboře. To bylo vše, co se v jejich rodě říkalo. Žádné hodně štěstí, žádné buď opatrná. Ne... Jen vrať se a staň se tím, kým se máš stát. Staň se kapitánem Sorenu!