Kings & Queens (CZ)

XLIII.

Kárová Princezna

Svíjela se v bolestech. Snažila se svoje končetiny přimět k poslušnosti. Svou mysl vyčistit do posledního nápadu. Avšak prohrávala. Loutkář nad ní začínal mít převahu. Její ruce samy od sebe popadly dýku za pasem a pomalu jí přibližovaly k jejím očím. Dívka křičela jako ještě nikdy. Druhou rukou se pokusila oddálit první, ale i ta brzy přestala odporovat a přidala se do Loutkářovi sbírky.

,,Nemůžeš to udělat rychleji!" zařvala. Nehodlala brečet. Nechtěla ukázat svou slabost. Svůj strach.

S Loutkářem to ani nehnulo. Dál přibližoval pomalu její dýku k očím až se ostří začalo skoro dotýkat její rohovky. Loutkář zaváhal. Cítila tu změnu. Jen ta malá chvilka stačila k tomu, aby ruku zase odtáhla co nejdál to šlo. Nebylo to daleko. Během chvíle se znovu přiblížila čepel k ní. Vzpomněla si na všechny, které kdy touto dýkou zabila nebo poranila. Jejich krev jí nyní stékala do oka jako jed. Dívka zavřela oči, protože, jak se zdálo, tuto část sebe ještě mohla ovládat.

Loutkář přidal na své síle. Tělo se jí plnilo zvláštní tekutinou. Za normálních okolností by to bylo třeba i příjemné. Jenže tahle síla se snažila vám vymazat mozek i mysl. Oči se jí samy od sebe otevřely. Nebyla připravená na tu bolest... Pak se to stalo. Čepel se dotkla jejího oka a přitlačila. Dívka vykřikla. Oko se jí začalo zalévat krví. Rudá stopa kapala na bílý sníh kolem ní. Loutkář jí konečně trochu povolil a dovolil jí zavřít jedno oko. Krev se mísila s nevyplakanými slzami.

Smrt za ní se smála jejímu selhání. Teď jsi na řadě ty...

Emirie si ani nevšimla křiku, který se odrážel od stromů kolem ní. Dokud v něm nepoznala Tesáka. ,,Nech ji na pokoji!" Loutkář zaváhal a pustil aspoň část její mysli. Ta se dokázala vzchopit a zahodit dýku hodně daleko. Oko měla zavřené, plné krve. Opatrně se zvedla do sedu a rozhlédla se kolem sebe. Uslyšela výkřik. Později si uvědomila, že není její. Rty měla pevně zavřené. Rozhlédla se kolem sebe a spatřila svého věznitele válet se po zemi. Konečně jeho kápě spadla a objevila se pod ní ztrhaná tvář mladého muže. Jenže na zem ho nedostal její přítel. Na zem ho totiž shodila obrovská koule černých chlupů se zlatýma očima. Tesák se proměnil. A jeho pravá tvář vyšla na okrasu celému světu.

Ač se Loutkář snažil sebevíc nad Valmadery není lehké vyhrát. Sama to jednou zkusila, a málem přišla o život.

,,Tesáku..." Ženský hlas jako by se nesl celým lesem. ,,Tesáku nech ho být!" Ruce jí zradily a ona znovu skončila na zemi, obklopená studeným popraškem. Vše kolem ní zakryla černá postava. Jdu si pro tebe. Už neutečeš. A ona ani nechtěla utíkat...

Cítila teplo. Konečně jí bylo příjemně. Otevřela malá očka a zadívala se kolem sebe. Ležela ve velké posteli s modrými nebesy. Polštáře spolu s dekou byly potaženy hedvábím se vzory s pávy. Emirie zvedla hlavu a podívala se na postavu kousek od ní. Byla malinká. Světlé vlásky spletené do svatozáře kolem její hlavičky. Chtěla na ní zavolat, ale ústa jí vypověděla službu.

,,Ale ale, kdopak se to probudil." Dívenka se otočila k Emirii a usmála se na ní. Měla vřelý úsměv, přední zoubky vypadané, ale oči zvídavé. ,,Čekala jsem až se probudíš. Budeme si hrát!" Dívka se zvedla a upravila si své krátké fialové šatičky. Její zelené oči se na dívku usmívaly jako smaragdy. ,,Tak si pospěš. Než nás najde tatínek. To by nebylo dobré." Dívka přihopkala k ní a opřela se o postel. ,,Protože jak sama dobře víš, já tu být nemám. Ale je to moooc zábavné. Že?" Emirie chtěla něco říct. Tak moc se chtěla zeptat kde je. Jenže jí přerušilo prásknutí dveří a pak...