Kings & Queens (CZ)

LXV.

Kárová Princezna

Nechápala, co se stalo. V jednu chvíli byla zima jak na severu Aralan a pak... Dovolila si otevřít oči a vidět tu zkázu. Zkázu, co přinesla moc větší než ta, kterou měli démoni. Ale ne pro ně, pro Soren. Viděla mrtvoly jak padají v plamenech k zemi. Jak se jejich těla mění v prach a popel. Jak plamen pohlcuje sníh, mění planinu v popel, a zanechává za sebou pach spáleniny. Bylo to něco tak kouzelného. Hra červené, zlaté a oranžové před jejíma očima. A přitom tak nebezpečné jako je hra s noži.

A pak všechno utichlo. Oheň zmizel a nahradil ho dým stmelený s prachem. Emirie se zvedla opatrně na kolena a rozhlédla se kolem sebe. Po armádě mrtvých nebylo ani stopy. Jen těla padlých vojáků, kteří už byli mrtví před touto zkázou. 

V dálce zahlédla Inu. Blake ji silně objímal a chránil vlastním tělem, vlastně oba se objímali navzájem. Ani jeden nechtěl toho druhého v bitvě opustit. Em se na ně zůstala dívat a přemýšlela o tom, co pro tyhle dva znamenal tento konec. 

,,Jsi v pořádku?" Ozvalo se kousek od ní. Emirie uslyšela syčení hadů a tak hned věděla.

,,Nejspíš," Adruga se k ní připlazila a Em ji pomohla se zvednout do sedu.
,,Kde máš tu druhou?" Adruga si chvíli prohlížela Em než jí to došlo. Pak zavrtěla hlavou. ,,Ou." Vyšlo jen z Emirie.

,,Věděla, že by to Blake s Inou nepřežili. Využila svou moc, aby je ochránila. Aby ochránila jejich těla. Budiž je jí země lehká," zamumlala Adruga a spolu s Emirii se dívala, jak se okolní svět vzpamatovává z něčeho, co nikdo nemohl vysvětlit. Něčeho, co jim zachránilo životy víc než prsten Westlay.

***

Po pár minutách byli na nohou všichni, co zůstali naživu. Hledali své blízké a jinak na tom nebyla ani Emirie. Nemohla totiž najít jednoho Valmadera, kterého při bitvě tolik postrádala. Chodila mezi těly a doufala, že se její nejtemnější myšlenky nenaplní. Otáčela mrtvé a se strachem v očích očekávala jeho mrtvolný pohled. 

Byla zraněná, ale to asi každý. Našli se i ti, kterým například chyběla končetina, měli popálenou část tváře či dýchali z posledních sil. Pro ty měly Dorby první pomoc. Ještě že je tu měli. Jinak by většina lidí už dávno zemřela.

Em obešla jeden ze stanů. Nikde nikdo. Dokonce ani Odeta s Kouzelníkem se jí zatím nepřipletli do cesty. Musela věřit, že všichni žili. Povzdechla si a sundala své rukavice. Byly špinavé a nevoněly dvakrát dobře. Až bude mít čas, vhodí je do ohně. 

,,Hledáš někoho?" Emirie se zastavila v kroku a otočila se za dívčím hlasem. U jednoho ze stanů stála Ina a smutně si prohlížela meč. Emirie ho znala. Viděla ho při souboji Iny a jejího otce. Patřil jemu.

,,Žije?" Ina zavrtěla hlavou.

,,Jeho tělo spolu s Trevolty jediné zůstalo dost neohořené, aby je bylo poznat." Ina mluvila klidně, jako by jí představa jejího mrtvého otce nedělala žádný problém. ,,Zasloužil si to! Jeho křídla žár úplně rozprášil." Emirie došla až k ní a opřela se o bednu vedle. Prohlížela si nádhernou práci na meči. Byl dokonalý.

,,Takže, už neexistuje ani Armáda Mrtvých?"

,,Ano. Už neexistuje." Ina se otočila k dívce a pořádně si ji prohlédla. Obě byly tak mladé. A přitom si už prošli tolika zkouškami. ,,Ale i přesto, v Sorenu je stále vojáků dost. Teda, pokud se nic nezměnilo."

,,Takže, odjedeš?" Ina přikývla. ,,Myslíš, že tě tam král bude chtít?"

,,To nevím." Odpověděla popravdě. Král ji nikdy neměl moc v lásce. A teď, když zemřel jeho kapitán... ,,Král je stejný zloduch jako Radsko. A najdou se tam ještě horší. Můžu jen doufat."

,,A co kdybys zůstala tady? Ve Westlay?" Emirie netušila, kde se to v ní bralo. Prostě to najednou přišlo. City, obrovské pocity smutku z pomyšlení, že někdo jako Ina by taky odešel. Někdo, kdo jí bral takovou, jaká byla. Už dost lidí odešlo z jejího života. Nechtěla, aby i další odcházeli. 

Ina se usmála a zavrtěla hlavou. ,,To nejde. Westlay není mým domovem."

,,Ale to ani Soren!" Měla pravdu. Věděla to.

,,Máš pravdu," přiznala Ina, ,,a pokud mě v Sorenu nepřijmou, vydám se na cesty." Ina pokrčila rameny. ,,Kdo ví, třeba budu mít větší štěstí. Aralan je velká." Em zadržela slzy, co se jí draly na povrch. Nechtěla brečet. Vždyť tu holku ani pořádně neznala. Ale ta bitva je stmelila. Pro dívku zatím neznámým způsobem.

Em zvedla hlavu a chtěla říct něco ve smyslu, ať neodchází tak brzo. Jenže oči jí zůstaly viset na obzoru.

,,Podívej! Tamhle!" Ina zvedla hlavu za její rukou. Musela trochu zaostřit. Viděla rudou vlajku, dost podobnou těm, co vlály u nich v Sorenu. A taky že ano!

,,Ale... to není možné." Ina nevěřila svým očím. A Emirie taky ne. Obě se zvedly a udělaly pár kroků blíž k pláni.

,,Mám?" Emirie se nechápavě dívala spolu s Inou do dálky. Chtěla povolat vojska. Říct to Blakeovi, cokoliv. Jen, aby po tom všem obstáli další zkoušce. Nebylo však třeba. Ina se začala usmívat jen co jezdci byli dost blízko, aby je mohla rozpoznat. A toho kudrnatého vojáka by poznala všude. Žil, a spolu s ním...

,,Vítejte nového krále Sorenu!"

Tesák

,,Chci abys dodržel naši dohodu!" Začala Pria a otočila se v sedle na muže. Musel zmizet. Zmizet spolu s ní ještě dřív než si jich někdo všimne. Nacházeli se nyní už za Hlubokým Lesem. Rozhodl se ji zavést až k řece, která proudila od jezera Salo a dál ať si jde sama. Tesák jen poslušně přikývnul jejímu rozkazu. Vykonala, co měla. Nyní ji musel dostat do bezpečí. Jak ji slíbil.

Přemýšlel nad tím, co dělá. Netušil, kdo ta dívka je, ale i přesto jí pomáhal. Její moc byla ničivá. Viděl to na vlastní oči. Ten plamen se nepodobal ničemu, co kdy předtím viděl. Obrovský, žhavý, zlý i dobrý v jednom. Samotná dívka nyní vypadala trochu jinak. Její oči zešedivěly. Její vlasy z platinově bílé se zbarvily do tmavě hnědé až rudé.

,,Hmm... Kdo je ta dívka s kartami?" Zeptala se ho náhle a úplně ho vyrušila z jeho myšlenek.

,,Kdo?"

,,No ta, po které tak pořád pokukuješ?" Tesák nasadil kamennou tvář bojovníka.

,,Kárová Princezna." Pria přikývla.

,,Ta co umí házet karty jako dýky?"

,,Přesně ta."

,,Líbí se ti," začala dívka a usmála se. Celá při tom zrudla. ,,Už...už jsi jí to řekl?"

,,Řekl co?"

,,Že ji máš rád." Tesák zastavil koně a zůstal se dívat do dálky, která byla před nimi. ,,Tesáku?" Sklopil k ní oči a tiše, skoro až zle jí řekl úplně něco jiného, než očekávala.

,,Tamtudy, tě čeká království sultána. Má několik dětí a shání už nějakou tu chvíli pro svou nejstarší dceru společnici, která ji bude doprovázet na různé bankety a oslavy. Mohla by ses ve světe orientu ztratit." Řekl a slezl z koně. Dál pojede dívka sama. On se vrátí a bude dělat, že nikdy tyto slova nevyslovila. ,,Hodně štěstí." Tesák pohladil koně, sundal z ramen kožešinu a podal jí dívce. Ta si ji po zaváhání vzala.

,,Jak zní tvé opravdové jméno?" Optal se ještě Tesák, když se dívce díval do očí. Pria zaváhala. Nejprve se navlékla do kožešiny, potom chytila otěže koně a nadechla se.

,,Serena Pria Natasha Tordon." Okamžitě, bez zaváhání, popohnala koně do cvalu až sníh od jeho kopyt odlílétal do dálky.

A až teď Tesákovi došlo, že vlastně objevil zemřelou princeznu Tordonského lesa. Ale bylo už moc pozdě. Princezna se vydala na cestu pryč a vlastně, byl rád. O jejím životě toho moc nevěděl, ale prošla si peklem. A teď bylo jen na ní, jestli si vybere nový začátek, nebo nechá svou mysl prohrát a stane se bláznem.