Kings & Queens (CZ)

XIII.

Cech Zlomených křídel. Nejznámější vrazi, zloději a šejdíři v celé Westlay, ale i za jejími hranicemi. V každém království se nějaký takovýto spolek našel. Stačilo jen hledat.

Ina o tomto cechu slyšela z doslechu, nikdy se však s nikým z nich nesetkala. Ano, zloděje a vrahy znala, i v Sorenu byl cech, Dračího drápu, jenže ten nebyl tak známý. Tento cech se rozrostl po celé Aralan.

Ina potichu otevřela velká okna na balkón ve svém pokoji a chvíli počkala, jestli je vzduch opravdu čistý. Za dveřmi se nepohnula ani myš a proto opatrně přelezla zábradlí. Jackob by jen tak do jejího pokoje nešel. Takže měla prakticky volnou cestu.

Venku to foukalo a konečně byl poznat podzim. Listy sice stále držely svou zelenou barvu, ale občasný déšť a vítr už dokazoval, kdo si bere vládu.

,,Lady Ino! To nemůžete! Je to nebezpečné!" zakřičela na ni Kavlin a její stříbrný prášek se rozlétl snad po celé místnosti.

,,Tiše!" zašeptala Ina a přiložila si prst ke rtům.  Nechtěla připoutat pozornost, zvlášť ne tu Jackobovu. Pak by už nikam jít nemohla.

,,Ale paní, kam chcete jít?" Kavlin přiletěla až k ní a podívala se své paní do očí.

,,Musím zjistit pár otázek. A ty dostanu jen od jediné osoby."

,,Jste ozbrojená. Jedná se o nebezpečnou osobu?" Kavlin vypadala, že se každou chvílí rozpláče.

,,Dalo by se říct." Ina si vzpomněla na ty všechny příběhy o Kárové Princezně a oklepala se. Nevěděla, zda jsou opravdové. Ale pokud ano, tak ta holka nebyla lehký oříšek.
,,Kavlin. Prosím tě uklidni se. Jestli chci zjistit, co se stalo v ten den na tom plese, a kdo vyloupil ten krám se šperky, tak musím najít jednu osobu."

,,Mám o vás strach." Přiznala víla. Ina semkla rty v úzké lince, pak si poposedla na zábradlí a jemně chytila Kavlin do ruky. Opatrně ji objala a dala jemnou pusu do vlasů.

,,Neboj se. Vrátím se do půlnoci. Živá a zdravá. Slibuji." Pustila vílu, seskočila ze zábradlí a chytila se výklenku mezi kameny. Pomalu se sunula po stěně dolů až se ocitla na zemi. Ještě naposledy se podívala ke svému balkonu a pak už se rozběhla pryč od hradu.

Musela projít parkem plným stráží. Vlastně labyrintem v něm. Její balkón se zrovna nacházel tam.  Park to nebyl velký. Jen pro krátké procházky šlechty a pro odpolední relaxování. Jenže stráží tu i tak bylo dost. Blake se v obraně činil. A tak, když se dvojice vojáků blížila k ní, schovala se pod rouškou tmy své moci mezi keři. Jeden z vojáků se na chvíli zastavil a podíval se směrem, kterým byla i Ina. 

,,Copak, vidíš svoji starou?" Smál se druhý voják a počkal na druhého.

,,Blbé vtipy! Přišlo mi, že jsem někoho viděl." 

,,Vždyť to říkám pořád! Už se ti o ní i zdá!" Voják se zamračil a vydal se za druhým vojákem. Ina nad jejich rozhovorem jenom protočila očima a nechala rozplynout temnotu. Její ruce se lehce klepaly. Síla se jí pořád nevrátila všechna. 

Neměla čas na hry. Co nejrychleji začala procházet bludištěm a doufala, že jde správně. Z jejího balkonu to vypadalo tak snadně. Až příliš snadně. 

Rozhlédla se kolem sebe. Měla na vybranou čtyři cesty. Ani jedna jí nepřišla správná. A tak nechala rozhodnout svůj instinkt. Doprava! Určitě doprava. Rozběhla se tamtudy a dávala si pozor na stráže kolem. Když se k některým moc přiblížila, schovala se nebo zahnula do jiné uličky. 

Měla štěstí. Její instinkt ji vedl správně. Brzy našla cestu k bludiště k mostu do města. Jenže zde se objevil další problém. Zavřená brána a vojáci u ní. Musela něco vymyslet. Už se dostala daleko.