Odplata / NamJin

Kapitola 34

YoonGi

Ani jsem nezaklepal a vtrhl do Jinovi pracovny. Normálně by na mě řval, že neklepu, ale teď nevypadal ani překvapeně. "Řekni mu, že může jít. Ať vypadne z mého domu," odešel k oknu a opřel se. "Ale proč?" nechápal jsem. Jak je to sakra možné? "Chtěli jste to! Tak co se ti zase nelíbí?!" vyjel na mě. Byl ke mně sice otočený zády, ale hlavu pootočil do boku a já si všiml, že jeho obličej je naprosto ztrhaný. Nechápal jak se tohle mohlo stát zrovna jemu, ale to teď nebylo důležité. Jeho kamarád byl totálně v prdeli a on musel pomoct. I když by hrozilo, že si ještě propuštění NamJoona rozmyslí, ale to bude řešit až potom. Přešel k němu. "SeokJine? Co se to s tebou děje?" položil jsem mu ruku na rameno. Dělal mi opravdu starosti. Bylo vidět, že na mě chtěl ječet, ale pak si jen poraženecky povzdechl a otočil se na mě. V očích se mu zračili slzy a to mě šokovalo. Nikdy jsem ho neviděl brečet. Když HO zabili, byl zdrcený, byl vytočený a sálal z něho vztek... Ale nikdy nebrečel. Povzbudivě jsem ho sevřel v náruči a hladil ho po zádech. SeokJin mi chvilku jen brečel do ramene, ale pak se odtáhl. "Můžu... Můžu ti něco říct?" zeptal se. "Víš, že mi můžeš říct všechno," dovlekl jsem ho k židli aby si sedl a sám se opřel o stůl a koukal na něho. "Já... Nevím co mám dělat. Tohle všechno je tak špatný..." Nechal jsem ho, aby se odmlčel a čekal jsem až sám začne. SeokJin se díval z okna a s povzdechem pokračoval. "Když zemřel... Byl jsem na dně a nemyslel jsem na nic, než na pomstu. A jak se mu nejlépe pomstít, než mu ublížit přes nejbližšího, jako to udělal on? Jenže jsem vás tím málem ztratil a sám..." odmlčel se, jako by nevěděl jak dál. "Sám?" pobídl jsem ho jemně a povzbudivě se mu prohrábl ve vlasech. "Myslel jsem, že ho miluji, YoonGi. A když umřel, bylo to... Něco hroznýho. Jenže když jsem mučil NamJoona... Cítil jsem se snad ještě hůř. A pak mě jednou..." odmlčel se, aby si dodal odvahu. "Pak mě ve sklepě NamJoon políbil a já... Myslel jsem, že se ve mě něco změnilo. Nic takového jsem nikdy necítil. Ale to nemůžu. Co by na to řekl on? Tohle jsem nikdy necítil. Co když jsem ho nikdy ve skutečnosti nemiloval jenom si to myslel? A jak bych mohl něco cítit k někomu za tak krátkou dobu po jeho smrti? A ještě k člověku, jehož otec může za jeho smrt? I když nemá vlastně NamJoon pravdu, když tvrdí, že jsem ho zabil já?" Znovu plakal. "A NamJoon je navíc budoucí polda! Jak bych mohl milovat poldu?" koukl se na mě zoufale. Toužil po odpovědích, ale jsem správný člověk, který mu je může dát?

-------

Popravdě... S touto kapitolou jsem a nejsem spokojená a navíc trvala hrozně dlouho. Za to se omlouvám. Pravda je, že jsem blbec, protože jsem měla napsanou tuhle a ještě další 4 kapitoly a nechtěně jsem je smazala a tím příběh hodně pozměnila. Původně to mělo být jinak... Tak doufám, že se i tak líbila :)