Kapitola 99

542 37 0
                                    

Uběhl týden od doby co jsem se probral. Včera mě přivezl otec domů a hlídal mě jako oko v hlavě. Vzal si dokonce volno! Jina jsem neviděl od toho krátkého setkání. Kluky ke mně kupodivu, ale pustil. Muselo mu být jasný, že patří k němu, když to jsou jeho kamarádi, ale s nimi problém neměl. "Tati!" Zavrčel jsem, když se pootevřeli dveře do obýváku. "Jsem tu! Neuteču, stačí?!" zavrčel jsem. I když mě už pustily, pohybově jsem byl ještě celkem omezen. Nevydržel jsem dlouho na nohou, škubaly mě pak stehy. "Jo, jo... Přišel jsem ti říct, že tu máš návštěvu." Rezignoval. "Ah, dneska bez poučování?" Udivilo mě to, ale nehodlal jsem to řešit. Že by kluci? "No." Pobídnul otec někoho za sebou. Překvapením jsem málem spadl z gauče. "Jsi v pořádku?" Otočil jsem se na otce. "Jsi si vědom, koho za mnou pouštíš?" Prudce se na mě otočil, jeho výraz jasně naznačoval, že si nemám otevírat hubu. "Ještě slovo a táhne." Upozornil mě. Vyděsilo mě to. Ne. "Promiň." Omluvil jsem se hned a usmál se na Jina. "Ahoj." Podíval se na mého otce, ale když neprotestoval, přešel rychlým krokem ke mně a objal mě. "Ahoj." Oplatil mi pozdrav do ucha. Konečně. Konečně jsem ho mohl zase cítit. Otec si odkašlal a já si povzdechl. "Můžeš nás tu chvíli nechat?" Opíral se o stěnu a jeho tvář mi napovídala, že jsem ho nepobavil. "Myslím to vážně. Nic mi neudělá. A až se vrátíš budu tu." Ujistil jsem ho. Ještě chvíli se na nás koukal, ale pak se odlepil od zdi. "Fajn." Otočil se na Jina. Takový výraz, jaký nasadil jsem na něm v životě neviděl. "Dotkneš se ho a vyřídíme si to spolu!" Normálně se ho snažil zastrašit. Jin se ale nijak nenechal rozhodit. "Neudělám mu nic, co by sám nechtěl." V klidu se na něho usmál. Otec zavrčel. Momentálně by vypadal jako by zvažoval, kde má zrovna teď zbraň. Už od mala střídal různé skrýše, abych na ní já nepřišel. A dělá to doteď. "Budu v pohodě." Vyhodil jsem ho lehce, aby to ještě neuskutečnil. Zavřel za sebou dveře. "A ty ho neprovokuj." Praštil jsem SeokJina. "V klidu. Nic mi neudělá." Objal mě a já ho od sebe odstrčil. Těšil jsem se na něho a on se chová jako vůl. "Omlouvám se." Rezignoval a já si povzdechl a stáhl ho vedle sebe. "Co mám s tebou dělat." Zamručel jsem a lehl si přes něho. Sezení mi vadilo na břišní svaly, dokonce víc než chůze. "Jak se ti sem povedlo se dostat?" Zeptal jsem se na to, co mě zajímalo nejvíc. "No, tvůj otec je vůl. Ale čestný. Uvědomil si, že mi celkem dluží." Pokrčil rameny. "Co to meleš?" Zamračil jsem se. "Byl tu dneska YoonGi. Ani to nevíš, nepustil ho k tobě.  Vzkázal mi po něm, že mám přijít. A když jsem sem dorazil řekl mi, že tě nechápe. Nechápe, jak můžeš milovat chlapa. Natož někoho jako sem já. Podle něho jsem proti vašim policejním zásadám. I přes to, že nemá důkazy je čím dál vytrvalejší." Vypadal celkem uznale. "Ale taky dodal, že kdyby nebylo mě, nikdy by tě nenašel živýho. Víš, když si zmizel, nebylo tak těžké odhadnout, kdo to má na svědomí. Ale nemohli jsme přijít na to kde tě drží. Snažili jsme se. Ale zranili Taeho a JiMina." Zabručel. "Nehodlal jsem dál riskovat jejich životy. I když tě chtěli najít. Samozřejmě." Začal mě hladit ve vlasech. "A tak jsem zavolal tvému otci na policii. Nejprve se mnou odmítal mluvit, pak mě poslal několikrát někam. Musel jsem zajít nakonec osobně na stanici a věř, že policejní stanice pro mě není moc příjemné místo. Nechal mě dva hodiny čekat a když přišel jen mi vychrlil do xichtu, že je to moje vina a ať mu už nelezu na oči. Trvalo mi dva dny, než konečně pochopil, že vím kde jsi." Prohrábl si frustrovaně vlasy. Ale mezitím se mi tě podařilo najít. A policejní zásah byl naštěstí rychlý. Nevím co bych dělal, kdyby jsi tam umřel." Podložil jsem se rukou, kterou jsem neměl v dlaze a natáhl se, abych ho políbil. "Není to tvoje vina. To přece sám víš. Už je to za námi." Znovu jsem ho políbil. "Díky, že jsi si pro mě přišel." Přitáhl jsem se k němu. "Bál jsem se." Přiznal jsem konečně po celé té době. Jeho ruce se okolo mě omotali. "Jasně, že ses bál." Zvedl mi bradu a přejel mi prstem po jizvě na tváři. Sklopil jsem oči. "Nech toho!" Zavrčel na mě a já je zase zvedl. Zamračil se na mě a vyhrnul mi triko. Přejel mi po pár jizvách na břichu. "Mám je  všude. Ruce, nohy, záda, hruď..." Dovyjmenoval jsem zbytek zjizvených částí mého těla. "Já vím. Donutí tě nezapomenout. Ale vždycky tu budu pro tebe." "Jasně že jo. Odstřelím tě, jestli po tomhle zdrhneš." Vzhlédl jsem k němu. Všechno co se kdy stalo mě dovedl k němu a jen upevnilo mojí lásku. Nenechám ho odejít. Nenechám abych si tím vším prošel pro nic.

Odplata / NamJinKde žijí příběhy. Začni objevovat