Odplata / NamJin

Kapitola 66

"Najez se," odsekl odměřeně a odešel nahoru. Koukal jsem se za ním a povzdechl si. S ním to bude těžké. Nikdy jsem neměl rád tyhle komplikované vztahy a vždycky jsem od nich ustupoval hned v začátku, ale měl jsem pocit, že Jin za to stojí. Nechápal jsem to, absolutně jsme se k sobě nehodili, ale věděl jsem, že jeho se nevzdám. Najedl jsem se a uklidil po sobě nádobí, než jsem se ho vydal hledat. Našel jsem ho v pracovně nad nějakými papíry. "Kde to vlastně jsme?" Zeptal jsem se ve dveřích a on zvedl hlavu. Chvilku jsem myslel, že mi zase neodpoví, ale nakonec jsem se dočkal. "V mém srubu. Moc sem nejezdím, ale potřeboval jsem mimo civilizaci," řekl a znovu se sklonil k papírům. To mi připomnělo, že než mě omráčil, vlastně jsem ho hledal. "A neozval ses ani klukům," konstatoval jsem a šel si sednout na kraj jeho pracovního stolu. "Nejsem malý dítě, nemusím se hlásit." "Byli u mě JiMin s YoonGim. Hrozně jsi je vyděsil, když ses nevrátil domů," řekl jsem. "Jen hledali šéfa," vstal a odešel k oknu. "To není pravda! Mají tě rádi!" Zamračil jsem se. Ty kluci by pro něho udělali všechno, jak mohl pochybovat, že jim na nich záleží? "Oni možná," konstatoval nakonec a otočil se na mě. Pochopil jsem. "Hledal jsem tě," zamumlal jsem. "Co?" Nechápal. "Když jsi mě omráčil. Vyděsilo mě, že jsi se nehlásil. Věděl jsem, že je to moje vina, že jsem to opravdu v tom baru přehnal. Chtěl jsem tě najít... Musel jsem tě najít. Musel jsem vědět, že jsi v pořádku." Přešel jsem k němu. "Umim se o sebe postarat," řekl a já kývl. "Já vím, ale potřeboval jsem mít jistotu, že jsi v pořádku. Že jsem tě neztratil," zašeptal jsem a objal ho. Jin se na mě jen překvapeně koukal. Opravdu ho potřebuju k životu.