Odplata / NamJin

Kapitola 98

NamJoon

Kde to jsem? Pokusil jsem se otevřít oči, ale měl jsem hrozně těžká víčka. Musel jsem se chvilku snažit, než se mi to podařilo. Bolelo mě celé tělo, ale to se dalo vydržet. Nebylo to horší než namožené svaly. Rozhlédl jsem se po pokoji. Nemocnice. Vedle mé postele, seděl otec a spal. Začali se mi vracet vzpomínky a já se roztřásl. "Joone." Otec se probudil a pustil mojí ruku za kterou mě držel, aby vstal a položil mi ruce na ramena. "Joone. Už je to dobrý. Je to v pořádku. Tady ti už nikdo neublíží." Začal jsem se uklidňovat. Několikrát jsem se zhluboka nadechl. "Jsem v pohodě. Jsi tu sám?" Prázdno v pokoji mi nasvědčovalo, že ano, ale já tomu nechtěl věřit. Kde je Jin? Nechtěl za mnou? Nechtěl ho tu otec? Ale to bych mu nestál o to, aby si to vybojoval? Aby tu byl se mnou? "Samozřejmě. Kdo by tu měl být?" Zeptal se a já radši mlčel. Pochopil. "Děláš si srandu? Uvědomuješ si, že je to kvůli němu? Kdyby ho nebylo nestalo by se to!" Zavrčel na mě a já si povzdechl. "Kdyby si nezabil toho nevinného kluka, nestalo by se to." Nechtěl jsem to říct nahlas. Uvědomil jsem si to, až když otec strnul. To jsem nechtěl říct. Sakra. "Tati..." Zašeptal jsem, ale on se odtáhl a naštvaně odešel k oknu. "Tohle ti řekl? A tohle si myslíš o svém otci?!" Byl naštvaný a měl na to právo. "Vlastně ne. Neřekl mi tohle. Řekl mi pravdu." Přiznal jsem. "Nechtěl jsem to říct, omlouvám se. Vím, že to nebyla tvoje vina." Otec se uklidnil. Byl naštvaný. Poznal jsem to podle napjatých ramen, ale pro teď to nechal být. Nejspíš kvůli mému stavu. "Kde je?" Chtěl jsem se posadit, ale jedna z ruk o kterou jsem se opřel mě zradila a já si lehl zpátky do postele s bolestivým syčením. "Opatrně." Přešel hned zpátky ke mně. "Měl jsi jí zlomenou, ale srůstala ti špatně, tak jí museli znovu lámat." Vysvětlil mi dlahu, které jsem si všiml až teď. "Navíc tam máš dost hlubokou ránu od nože, kterou ti potřebují převazovat a kontrolovat, tak ti nemohli dát celkovou sádru." Přikývl jsem. "Byl jsi mimo pět dní." Tolik? Vážně? Možná proto, už mě nesužovala až taková bolest. "Kde je?" Zkusil jsem to znovu, ale než mi stihl odpovědět, ozvalo se zaklepání na dveře. Pootevřeli se a dovnitř nakoukla červená hlava. "Kdo jste?" Zeptal se otec, ve chvíli kdy ze mě vypadlo: "Tae." Otec se na mě podíval, ale já vnímal jen jeho. "Můžeme?" Zeptal se, trochu nejistě koukal na otce. "Jasně!" Řekl jsem a sedl si. Tentokrát jsem se zapřel opatrně a jen o druhou ruku. Bolelo to, ale dalo se. Vešli všichni. Ne, jeden jim přece jen chyběl. Viděli otázku v mých očích, ale hned se podívali na otce. Došlo mi, že před ním mi nic neřeknou. "Tati jak dlouho tu jsi?" Otočil jsem se na něho. Teď když jsem na něho koukal, viděl jsem že je celkem strhaný. "Celou dobu. Proč jako." Nechápal. "Bezva. Zajdi si na jídlo, dobře? Klidně se můžeš jít i vyspat." Navrhl jsem mu, ale přepočítal jsem se. "Nepůjdu odsud." "Ale ano. Běž aspoň na to jídlo, dobře? Kluci se o mě postarají." Vyhnal jsem ho a on nakonec šel. "Tak kde?" Chtěl jsem vědět. "Je na chodbě. Od doby co tě přivezli. Tvůj otec ho sem nepustil." Promluvil YoonGi. "Já... Chci ho vidět." Prosebně jsem se na ně koukal. Kluci se na sebe podívali, než YoonGi kývl. "Dobře." JiMin odešel z pokoje a hned se zase vrátil. Stál ve dveřích a za nim... "Jine." Nevědomky jsem k němu natáhl obě ruce. Protáhl se kolem JiMina a spěchal ke mně. Sevřel mě opatrně v náručí. I tak jsem ale bolestivě zasyčel. Chtěl se odtáhnout, ale to jsem mu nehodlal dovolit. Potřeboval jsem ho u sebe. "Měl jsem takový strach. Je mi to hrozně, hrozně moc líto." Umlčel jsem ho svými rty. Je mi jasné, co by řekl. A já jsem to nechtěl slyšet. Ani náhodou to nebyla jeho vina. Všichni jsme mlčeli až do doby dokud se nevrátil otec. Stále jsem Jina objímal, když vešel do dveří. Přešel k posteli a až potom si všiml v tom zástupu lidí i Jina. Naskočila mu žíla. "Co tu děláš? Něco jsem ti jasně řekl!" Vyjel na něho. "Tati..." Chtěl jsem namítat, ale to mi nehodlal dovolit. "Ne!" Zarazil mě, ale díval se přitom na Jina. "Vypadni odsud! Vypadněte všichni! A hned, nebo vás nechám odvést!" "Běžte." Políbil jsem Jina na tvář. "Uvidíme se pak." zašeptal jsem, aby to otec neslyšel a smutně koukal jak odchází. Za to těch pět to nijak netrápilo. Naopak se se mnou ještě vesele loučili, jenom Jin se smutně usmál a s: "ahoj" odešel z pokoje.