Nesmím ho milovat...

5

Vlak měl přijet ve dvanáct. Přijel o minutu dřív.
Nastoupila jsem do vlaku. Byl moderní a ve vnitř luxusně vybavený.
Sedla jsem si do předposlední řady k oknu. Nikdo si ke mně nesedl a to mě ani nepřekvapilo. Pochybuji, že si najdu nějaké kamarády.
„Mňam! Dej mi!"
„Ne to je moje ty trubko!"
„Prosím!"
„No tady máš ty náno!"
„Ale já nechci bílý! Chci růžový!"
ozývalo se přede mnou. Celkem mě to štvalo, ale nic jsem nedělala. Přece jen, jsou to malé děti, myslím, že víc jak deset jim nebude.
Vlak stál ještě dlouhou dobu na místě, nikdo nevěděl proč. V okně stál nějaký pán, možná strojvůdce, s někým telefonoval.
„Proč ještě nejedem?" ozvaly se zas ty hlasy ze předu.
Za chvíli se na mě otočily dva obličeje.
Cože? To jsou ony? Vždyť se chovají jak malé děti!" pomyslela jsem si, když jsem spatřila jejich třináctileté zmalované tváře.
„Ahoj, nevíš proč ten hloupý vlak ještě pořád stojí?" zeptala se jedna z nich, ta více zmalovaná.
„Nevím, ale nějaký chlap tam s někým volá". ukázala jsem na okno.
V tu chvíli se otevřely dveře a někdo vstoupil. Ze zadu nešlo poznat, kdo to je. Nastalo úplně ticho.
Někdo úplně zepředu zavolal: „To je Finn! Finn Wolfhard!"
Neměla jsem tušení, kdo to je.
Osoba šla úplně dozadu a postupně všichni začali křičet a vískat, někteří i dokola říkali jeho jméno. Stále mi to nic neříkalo.
Ten kluk šel pořád dozadu, asi hledal místo.
Kousek ode mně bylo ještě volné místo, tam si sedl. Seděl úplně sám.
Jedna z holek, které seděly přede mnou za ním šla.
„Finne! Finne já si sednu s tebou!" opakovala.
Sedla si vedle něho.
Finn, myslím že tak znělo jeho jméno nic neříkal a byl otočený k oknu. Nereagoval na žádné její dotazy.
Za chvíli za ní přišel security, který ji odtáhl zpátky na její místo.
Musela jsem se tomu zasmát, protože ta holka toho pána ze security kopala, kousala a škrábala.
Finn stále jen seděl a díval se z okna, zatím co na něho všichni kolem hleděli a pořvávali různé dotazy, lichotky i hejty.

Názor na tuto kapitolu?😄