Nesmím ho milovat...

24

Po pár minutách volání s Finnem musel Finn už jít. Takže jsme se rozloučili. Zase mi napsal Tom. Vlastně jsem mu neodepsala.
Tom: Nechceš se dnes sejít?
Měla jsem chuť jít ven tak jsem mu odepsala že ano, za deset minut že se sejdeme v parku. Musíme si vysvětlit to nedorozumění. Hned jsem vstala a šla. Do parku je to přibližně těch deset minut.
Dorazila jsem na místo a od tam ještě nebyl. Sedla jsem si na lavičku a čekala, než přijde. Za pár minut skutečně přišel.
„Ahoj!" volal na mě už z dálky. Přiběhla jsem, aby jsem ho mohla obejmout. Hodně mě přitiskl. Ale ne tak moc, jako Finn.
„Ahoj." řekla jsem a lehce se usmála.
„Jak ses měla?" usmíval se.
„No.. já... měla jsem se dobře."
„Tady máš něco ode mě." řekl a podal mi růži. Byla nádherně růžová.
„D-díky."
„Pudem se projít?"
„Jo."
Povídali jsme si a já si pak vzpomněla na Finna. Musím mu to říct.
„..No a pak jsem čekal než přijedeš." dokončil větu, kterou jsem ani nevnímala.
„Tome, musím ti něco říct." sledovala jsem, jak mě chytil za ruku. Tu jsem hned dala pryč.
„Co?"
„Noo, j-já..." pocítila jsem úzkost a napětí. Třesou se mi kolena i ruce. Honem, musím to vyklopit než zkolabuju.
„Já tě mám ráda, ale F-Fi." a teď jsem ucítila pád na tvrdou zem. Z očí mi tekly slzy a byla jsem celá fialová. Ztratila jsem zase vědomí.

Bílý strop. Po levé straně židle, po pravé nemocniční lůžko. Cítím, jak mám na žíle připevněnou hadici, která vede do přístroje. Cítím se tak moc slabá. Málem jsem nezvládla ani dýchat. Cítím se jako, kdybych uběhla stokilometrovou trasu. Tak vyčerpaná. Zavřela jsem oči. Je to tak lepší, nevnímat tak smutné místo kolem. Cítím vinu. Neskutečnou. Neměla jsem se zamilovat. Neměla jsem jezdit na ten tábor. Ví vůbec někdo že tu jsem? Cítila jsem se tak špatně, že jsem raději usla.

„Panebože." doktorův hlas.
„Co si ní je?" hlas sestry.
„Myslím, že je konec. Nezvládla to." opět doktorův hlas.
Cože? Vždyť já žiju! Chtěla jsem tak moc zařvat,ale nešlo to.
„No, je v kómatu. Uvidíme, jestli se ještě probere. Dávám tomu maximálně čtyři dny." pak odešli.
Haló? Kdo ví že jsem tady? Řekla jsem, ale v hlavě, protože to prostě nešlo. Usla jsem.

Do dveří někdo vstoupil. Nemluvil. Jedna osoba dělala kroky ke mně. Slyšela jsem pláč.
„Kdybych tak věděl, co ti je." už vím. Hlas Toma. Vlastně neví, co mi je. Chytl mě za ruku a sledoval mě. Cítila jsem to.
Rozrazily se prudce dveře a v nich zase někdo stál. Nevim kdo.
„Kdo jsi? Co tu děláš?" řekl Tom.
„Kdo jsem já? Jsem Finn a ty?" finn?! Cukla jsem sebou a oni si toho nevšimli. Jakto že jel takovou dálku až sem?
„Já jsem někdo hodně blízký!" křikl Tom naštvaně. Cítila jsem, jak vzal moji ruku propjatou s tou jeho a ukázal mu ji.
„C-co? Jak blízký?" Finn mluvil potichu.
„Jsem její kluk ty debile." řekl hnusným tónem. Bylo mi z něho zle, ikdyž jsem ho neviděla.
Slyšela jsem tiché vzlyky. Finn brečí. Kvůli mě?!
„T-ty...víš vůbec co jí j-je?"
„Zkolabovala přímo přede mnou."
„A víš proč? Víš proč zkolabovala?!" Finn zvýšil tón.
„Milujeme se ty blázne!" jen co to Tom vyslovil, nevím kde, ale vzala se ve mě taková zlost a energie, že jsem vytrhla mou ruku z té jeho a prudce jsem se posadila. Udýchaná jsem se na oba dva podívala.
„Finne? Co tady děláš?" řekla jsem hodně slabě, šeptem.
„Chtěl jsem přijet a udělat ti překvapení, ale tvoje mamka mi řekla, že jsi už třetí den tady." šel blíž a objal mě. Jeho obětí jsem potřebovala.
„Co to děláš ty magore?!" zařval Tom a postavil se.
„Tome, uklidni se." řekla jsem.
„Jo? Já se mám uklidnit? To je tvůj kluk?! Ty děvko!" díval se mi přímo do očí a až teď jsem viděla jeho pravou tvář.
„Běž od ní." odstrčil ho Finn.
„Jdu. Už tě nechci vidět." žduchl do Finnova ramena a odešel. Tekla mi slza.
„Nee El, nebreč. Nevim co pro tebe ten kluk znamenal, ale kvůli němu nebreč." setřel mi slzu.
„Finne já umírám."
„Ne neumíráš! Jsi pořád tady a jsem tu pro tebe. Neumírej mi. Nebuď smutná, nebuď v rozpacích, já tě miluju a tohle mi nedělej!" celou větu řekl na jeden nádech a pak mě políbil.

Tak jo, další kapitola. Vůbec se mi nelíbí, ale teď vidíte tu pravou tvář Toma😦💩