Nesmím ho milovat...

8

Očima jsem ho hledala po celé jídelně. Nebyl tam.

„Eli?" řekla po chvíli Sarah.
„No?" vyrušila mě z přemýšlení.
„Už musíme jít."
Podívala jsem se po jídelně a nikdo tu už nebyl. Asi jsem přemýšlela nějak dlouho.

„Tak, teď vás rozdělíme do oddílů! A poslouchejte mě!" křičel přes celý tábor vedoucí středního věku.

„Takže, v oddíle číslo jedna jsou tito lidi..." četl jména lidí, pro mě neznámé a já jen čekala až řekne moje jméno.
„V oddíle číslo osm budou tito lidi."
„V oddíle číslo patnáct tito lidi."
„V oddíle číslo dvacet pět tito lidi".
Trvá to už celou věčnost. Kdy už konečně uslyším svoje jméno?

„Čau!" řekl někdo za mnou.
Otočila jsem se, abych se ujistila, kdo to je a jestli mluví na mě. Byl to Finn.
„Čau Finne, no, já, jsem tě hledala."
Usmál se a sledoval vedoucího.
„Myslíš, že budem spolu?" řekl.
„Spolu kde?"
„V oddíle."

„A v posledním oddíle číslo třicet budou: Elisa Natobová, Sarah Liová, Finn Wolfhard,..."
„Super, jsme spolu v oddíle!" plácl si se mnou.

V oddíle nás bylo celkem deset. Z toho pět kluků, pět holek. Čtyři kluci byli nějaká partička těch kluků, kterým je vše fuk a někdy někoho ponižují, nebo šikanují. Ten pátý byl Finn.
První hra v jednotlivých oddílech byla seznamovačka. Každý měl říct své jméno, něco o sobě a co má rád nebo co rád dělá.
V oddíle jsme měli vedoucí Petru, která nám řekla, že poslední den se utkáme s ostatními oddíly ve sportu, přetahování a dalších věcech. Prý se budeme celou dobu připravovat.

Blížil se večer a s ním i večerní program. Na nástěnce stálo: painboom. „Co to asi bude?" řekl Finn s trochu provokativním úšklebkem.
„Myslím, že moc dobře víš! oplatila jsem mu úšklebek, bacha, jsem v tom dobrá!"
Jen zvedl obočí, vzal si pušku a na hlavu červený šátek.
Udělala jsem to samé ale dala jsem si modrý šátek.
V týmu jsem byla se samíma holkama s oddílu a i s dalších oddílů, ale ve výsledku jsme válčili všichni proti všem.
Hráli jsme to ve tmě a v lese, takže šlo docela špatně vidět. Finnovi pohyby byly ale vždy až moc rychlé, takže jsem věděla že je to on.
„Zásah!" Jooo!"
„Kolik máš killů, Wolfarde?"
„Devatenáct!!"
„Já dvacet jedna!"
„No to určitě, ukaž!"
„Nee!"
Utíkala jsem pryč s pistolí, která na displeji ukazovala počet killů nula.
Finn mě ale brzy dohnal a srazil mě k zemi.
Spadl na mě. Leželi jsme na sobě a dívali jsme se do očí jeden druhému. V jeho nádherných oříškovích očích jsem se ztratila.
Chvíli nikdo nic neříkal. Pak jsme ale slyšeli nějaké kroky v zadu a oba dva nás to vyrušilo.
„Tak mi ukaž ty tvoje killy!"
„Nee!" schovala jsem zbraň za záda.
Brzy mi ji ale vytrhl z ruky.
„Táákže, nula jo? Ty lhářko jedna! Počkej si!"
Ukázala jsem jazyk a začala utíkat do hustého lesa.
On mě jen honil a já cítila, že není moc daleko ode mě.

Je to zamotané, ale za chvíli to bude lepší, slibuji!!🖤😉