Nesmím ho milovat...

16

Nemohl jsem spát. Prostě to nešlo. Musím na ni pořád myslet. Je to moje chyba, moje! Dostal jsem takový vztek sám na sebe, že jsem se zvedl z postele a kopal do všeho, co jsem viděl.
„Jsem takový debil, magor, blbec!"
Řekl jsem to hodně hlasitě, což probudilo Derina, který spal na druhé palandě.
„Co tak řveš kámo?"
„Mám vztek."
„Aha. V půl čtvrté ráno máš vzek. Jasně." zasmál se, pak ještě zamumlal, že mám jít spát a nakonec usnul.
Okey, už to asi nemá cenu, dneska ji stejně neuvidím. Lehl jsem si a šel spát.

Elis
Co? Já jsem v nemocnici? Říkala jsem si, když jsem se probudila, ani nevím kdy a co se stalo. Sedla jsem si na nemocniční postel a rozhlížela se po pokoji. V tom někdo vešel do dveří.
„Ahoj, Eliso." pozdravila mě zelenooká doktorka a v ruce měla papír.
Usmála jsem se, místo pozdravu.
„Jistě bys chtěla vědět, co se ti stalo že? Já ti to povím. Jsi vážně nemocná. Ta nemoc se nazývá Nekorponuloza. Touto nemocí moc lidí netrpí a ty jsi výjimka. Znamená to, že když jsi smutná, nebo pociťuješ bolest, vztek, úzkost, tak tvoje tělo... zkolabuje. Objeví se ti pod očima fialové čáry, ztrácíš hlas, následně se ti klepou ruce a nohy a později, v horších případech ti začne téct krev z nosu, nebo pusy. No a pak zkolabuješ a musíš do nemocnice. Právě proto ti dám tedy tohle balení prášků, které by ti mělo pomoct, ale protože touto nemocí netrpí moc lidí, není stoprocentní, že ti to pomůže."
„A..co se stane, když je nebudu užívat, nebo když budu často smutná a vzteklá?"
Páni doktorka se na mě podívala vážným pohledem. „Nerada to říkám, ale i teď nemáš moc velkou šanci na přežití."  jak to řekla, myslela jsem, že to přece nemůže být pravda, ale pak jsem si uvědomila, co mi teď řekla. Nemám moc šance na přežití.
„Jak dlouho budu žít, když je budu užívat, jak to jen půjde a nebudu smutná vzteklá a nebudu pociťovat úzkost?" začaly se mi v očích hromadit slzy.
„Odhaduje se, že minimálně osm měsíců."
Nevydržela jsem to a rozbrečela jsem se. Čekala jsem, až zase zkolabuju.
„Nene, nesmíš být smutná, musíš si užívat života, dokud můžeš a teď, dokud jsi připojena k přístroji, se ti nic nestane. Za tři dny tě pustíme zpátky do tábora." pohladila mě po tváři a odešla.

Taková kratší kapitola nejsem moc spokojena 😕 ale moc díky vsem kteří tento příběh čtou jste bozi ❤💖!! Co myslíte, jak to bude brát Finn? Bude mu to jedno nebo právě naopak?🔥