Nesmím ho milovat...

20

Šel tak rychle, že jsem to ani nepostřehla a on už měl rty na těch mých. Za chvíli jsem se přidala. Měl hodně sladké rty a bylo to něco jiného než s Tomem. Teď mi létalo tisíce motýlků v břiše, ale s Tomem to bylo takové.. jiné.
Byl to úžasný pocit, který trval snad věčnost, ale i přes to jsem si to užívala. Pak se odtáhl a široce se na mě usmál. Úsměv jsem mu opětovala.
„Tak co? Dokázal jsem vám to?" ptal se všech, kteří byli v šoku.
Kelly se mračila a vlepila mu facku. Následně odešla z chatky a zabouchla za sebou dveře.
„Finne, bože, sorry že jsem tě podceňoval, seš sakra dobrej!" poplácal ho po zádech John. Musela jsem se téhle poznámce zasmát.
V tom někdo vstoupil. „Co to tady jako děláte? Máte se dívat na film!" ano byl to hlavní vedoucí. „M-my." řekl Finn.
„Přátelská porada, venku byl hluk." konečně promluvil Mark. Sarah se na něho děkovně podívala.
„Dobře, ale teď už běžte každý do své chatky!" vedoucí s naštvaným výrazem zabouchl dveře.
„Tak my už jdeme." navrhla Sarah a zvedla se. Šla jsem za ní. Pořád jsem byla zmatená z toho, co se před chvílí odehrálo. Finn zůstal ve své chatce. Ani jsem se s ním nerozloučila.
„Tý jo. To co udělal Finn bylo super, ne?" řekla Sarah, jak jsme už ležely každá na jiné straně pokoje.
„No, asi jo."
„Jenom asi? Tobě se teda líbí nebo ne?"
„Noo, jo, je úžasný."
„Aha. Já to chápu. Mám to tak stejně u Marka." překvapilo mě, že to pochopila.
„Zrovna Finn není můj typ, ale jak jste si dali pusu tak jste byli fakt slaďouncí!" řekla Sarah hodně tenkým hláskem.
„Heh, díky."
Potom jsme se obě ponořily do říše snění.

Klep, klep!
„Elis?" Finnův hlas. Proč ho slyším?
„Jo?"
„Půjdeš na chvíli ven?"
„Finny, vypadám jak stará ropucha a navíc se mi tak brzo nikam nechce." podívala jsem se na hodinky, které ukazovaly pět hodin a dvacet osm minut. Ven se mi vážně nechtělo, ale při pomyšlení, že tam venku stojí a čeká někdo, kdo včera udělal tak úžasnou věc, nakonec jsem se zvedla.
Rychle jsem se upravila v zrcadle a vyčistila si zuby, aby se mě nelekl a vyšla z chaty. Otřáslo mnou velmi chladné počasí. „Ahoj Finne!" nahodila jsem i přes to veselou náladu. „Ahoj El, konečně tě zase vidím." dal mi pusu na tvář.
„Vždyť jsme se naposledy viděli před šesti hodinama." zasmála jsem se.
„Jo, ale i tak jsi mi chyběla!" začala jsem se smát.
„A kam vlastně jdeme?" zeptala jsem se, protože jsem si uvědomila, že vlastně celou tu dobu někam jdeme.
„Uvidíš!" usmál se a chytl mě za ruku, což ve mě vyvolalo pocit bezpečí. Nastalo ticho, ale nebylo to trapné ticho, připadalo mi, že s ním trapné ticho zažít ani nejde. Prostě to je jen obyčejné ticho při kterém se nikdo necítí trapně. Došli jsme na nějaké nádherné místo. Od tábora nebyly kousek takové větší kopce, a na jeden z nich jsme právě vylezli. Byl to krásný výhled na vycházející slunce. Sedli jsme si do trávy a pozorovali východ slunce. Bylo to tak nádherné. Seděli jsme vedle sebe, tak jsem mu položila hlavu na rameno. „Je to krásné, Finne."
„Přej si něco. Já si přeju, aby jsi tu zůstala semnou co nejdéle a aby jsi mě měla ráda." u posledních třech slovech trochu koktal. A taky trošku zčervenal.
„Já tě už mám ráda, Finne." objala jsem ho v sedě a on mě zase strašně moc přimáčkl.
„Finne možná ti to bude připadat divné ale já jsem tě před tím vůbec neznala." zašeptala jsem a zvědavě čekala na jeho reakci.
„Hmch." odkašlal si a někde mezi se i smál.
„Lidi mě znají, protože jsem herec."

Okey druhá kapitola za dnešek teda 🔥🌛.