Nesmím ho milovat...

22

~Finn~ (jo, dlouhou dobu tu nebyl pohled Finna, upsss 😅)

Vyprávěl jsem jí o tom, jak se natáčelo Stranger Things. Vzpomněl jsem si na pár vtipných zážitků, co jsem tam zažil a tak se vždy zasmála.
Dojeli jsme na nádraží a všichni postupně vycházeli z vlaku. Všimnul jsem si Kelly, když vycházela. Probodávala mě naštvaným výrazem. Jen jsem se na ní zasmál a dál už jí nevěnoval pozornost. Otočil jsem se zpět na Elis. Dívala se na mě, tak jsem se usmál. Za mnou se v tom mihlo černé Ferrari a v něm seděl můj táta.
„No to snad nemyslí vážně!" plácl jsem se přes čelo a hned jsem se podíval zpátky na Elis.
„Elis, to je táta." řekl jsem smutným tónem, ne takovým, kterým jsem musel mluvit před kamerou, ale takovým, jak jsem to opravdu cítil.
„A-aha, a teď odjedeš..kam?" v jejích nádherných zelených očích se zablýsklo. Pocítil jsem nepříjemný nervózní tlak všude po těle a do očí se mi hrnuly slzy stejně jako jí.
„Do Vancouveru."
Na její tváři se objevil smutný výraz a pak řekla i svoje město: „Edmonton."
„Tam jsem byl. Je to dvanáct hodin od Vancouveru." stékaly mi kapičky slz po tváři.
Tůt, tůt! zatroubilo auto. Otočil jsem se a naznačil jsem tátovi, že už jdu.
„Budeš mi chybět." řekla.
„Ty mi budeš chybět tisíckrát víc, to mi věř. Ale musíš mi něco slíbit... nesmíš být smutná! Panebože, vlastně teď jsi smutná!" vyděsil jsem se.
„Ne ne ne! Nesmíš být smutná! Musím něco udělat, aby jsi nebyla smutná."
Trochu se usmála a dál plakala.
„Počkej, musím něco vymyslet. Aby jsi nebyla smutná." začal jsem rychle přemýšlet. Za chvíli mě něco napadlo.
Podíval jsem se na ní, pořád plakala a pak jsem udělal to, co jsem sice už Jendou udělal, ale teď to udělám znovu, s tím, že chci já, a nikdo mě do toho nenutí. Políbil jsem ji. Auto zatroubilo znovu tak jsem se, ikdyž jsem nechtěl, odtáhnul. Už se usmívala.
„Slib mi, že nebudeš smutná, budu ti volat každý den, jestli nejsi smutná!" ukázal jsem prst na rozkaz. Stále mi stékaly slzy, které jsem rychle utřel do rukávu, aby táta nic nepoznal a nastoupil do auta. Věnoval jsem ji poslední pohled i úsměv, a pak jsem odjel. Přišel jsem si jako debil. Proč jsem ji tam nechal?!
„Ahoj Finne!" zdravil mě snad potřetí táta, ale já ho neslyšel, protože jsem přemýšlel nad tím, jaký jsem debil.
„Nazdar táto."
„Proč mi to říkáš takovým tónem? Co se ti stalo Finne?" táta zněl starostlivě.
Na tohle jsem fakt neměl náladu. Ale někomu jsem se svěřit chtěl.
„Tati, já jsem úplný debil."
„Finne ty jsi se zamiloval?"
Ani jsem to nepostřehl a zase mi stékala slaná slza. Trochu mě z toho brečení už bolela hlava.
„Jo, jsem debil a ještě k tomu zabouchlý."
„Do holky?"
„Jo, do holky."
„Tak to je všechno v pořádku."

Další kapitolaa 💖. Tato kniha bude mít tak maximálně 30 Kapitol, takže se blížíme ke konci 🖤
A názor na kapitolu? Dala jsem si záležet 😄.