Prolog

11.2K 377 98
                                    

Byla potemnělá noc. Měsíc se schovával za mračny, a ačkoliv byl začátek léta, vládl na hřbitově až nadpřirozený chlad. Ostrý vítr bičoval do větví stromů, které pod jeho náporem naříkaly a dodávaly onomu již tak hrůzostrašnému místu ještě odpudivější atmosféru.

To nejděsivější avšak nebyly vrzající větve, či snad stovky náhrobních kamenů vylézajících ze země jako křivolaké zuby pradávné bestie. Byl to dívčí křik a pláč, nesoucí se z polorozpadlého kostelíka uprostřed ohraničeného pozemku chladné smrti.

Šla jsem tím směrem a strnula pokaždé, když křik zesílil. Celá jsem se třásla. Srdce mi splašeně bušilo a dech se nebezpečně zadrhával. Celá má osobnost křičela ať uteču, zmizím. Jenomže mě tam něco táhlo. Nohy jako by mé tělo samy nesly k tomu místu, odkud výkřiky vycházely. Čím blíže jsem se ke kostelu nacházela, tím více se mi řev zařezával do uší.

Postupně jsem slyšela, jak dívka mezi nářky prosí. Prosila o milost. Snažila se ze všech sil si zachránit svůj holý život. Jenomže jak by mohla? Bylo to podvědomí, co mi napovídalo, šeptalo, že tam je něco strašného. Chtěla jsem utéct, nebo jen zavřít oči, avšak nemohla jsem nic.

Zašeptal mé jméno. Jako by mi hrál v hlavě, ten libozvučný tón. Byla jsem jako v euforii. Již mé tělo netížil strach, napětí, nebo cokoliv jiného. Táhlo mě to tam stokrát víc.

Neviditelné nitky mě vedly kupředu. Řev jsem již přestala vnímat. Zbyl tam už jen onen mužský hlas, který mě nepřirozeně vábil. Byl mým spasitelem, ochráncem. Již nešlo zastavit. Mé tělo se tomu hlasu samo poddalo.

Objevila jsem se před dveřmi malého, polorozpadlého kostela. Byly staré, mohutné a nádherně zdobně vyřezávané. 

Pohlédla jsem dolů na své ruce. Znovu se třásly. Spustila jsem je zpět podél těla. Až v tu chvíli jsem si na sobě všimla dlouhých bílých šatů povlávajících jemně ve větru. Když vítr znenadání zesílil, jemná vlečka přišitá k šatům se mi omotala okolo pravé paže. Pokoušela jsem se ji střást. Obepínala mi ji jako had a nepříjemně studila. Ale čím více jsem byla z vlečky zoufalá, tím více se mi okolo paže upínala. Působila jako živá.

Propukla jsem v paniku. Hlas v mé hlavě utichl, křik se znovu vzkřísil. Byla to čirá panika, ve kterou jsem propukla. Chtěla jsem řičet spolu s dívkou, kterou jsem neviděla. Nacházela se stále za těmi mohutnými dveřmi.

Nářek neustával a má hlava se konečně vzpamatovala. Jako by si konečně uvědomila nevídanou situaci, ve které jsem se ocitla.

Chtěla jsem odejít, utéct.

Udělala jsem rychlý krok směrem k bráně hřbitova, pryč od nelibého kostela. Trny se mi agresivně zaryly hluboko do masa na obnažených nohou. Trny, po kterých před chvílí nebylo ani památky. Můj křik se smísil s křikem ženy, či dívky tam uvnitř, a já pocítila pravý strach. Dvoukřídlé dveře se pomalu s doprovodem vrzání starých pantů otevřely dokořán.

Se srdcem prudce bušícím mi v hrudi jsem pomalu otočila hlavu směrem k otevřeným dveřím. 

Rukou jsem si zděšeně zakryla ústa, abych potlačila jekot deroucí se mi z hrdla ven. 

Na zemi ležela dívka smáčející se ve vlastní krvi. Poznala jsem ji. Již pár dní se vyskytovala na všech plakátech vyvěšených po celém městě. Tučné písmo s usměvavou fotkou jí označovalo jako pohřešovanou. 

Nyní se na mě upínaly její hrůzou vytřeštěné oči s prosbou o pomoc. Ale již bylo pozdě. Nemohla jsem ji zachránit. Byla mrtvá.

Muž, zahalený v černé kápi tyčící se nad ní jako temný stín ji pohrdavě překročil a pomalým rozvážným krokem kráčel směrem ke mně.

Strážkyně✔Where stories live. Discover now