~21~

2K 147 18
                                    

„Mám spoustu otázek," začala jsem, když jsme se v půl jedenácté vraceli zpět do Norwenu. Drase byl však zamlklý stejně jako vždy, a tak jsem se začala ptát i bez jeho souhlasu. „Kdo je Gromal?" Propalovala jsem ho zaujetým pohledem.

„To je jedna z věcí, které ti nemůžu říct," odpověděl a přitom nespouštěl pohled ze silnice před námi. Zkroušeně jsem vydechla.

„Říkal jsi, že jste zpět ve městě, ale poté tě Eithnes přerušila. Máš bratra, nebo s tebou přišel kamarád? Žije s vámi v domě? A co je to vlastně za jméno? Je hrozně divný. Neber to jako urážku, spíš je to neobvyklé jméno a vlastně i Eithnes je velmi zvláštní jméno. Odkud vlastně je? A-"

„Příliš mnoho otázek a teorií," přerušil mě svým hlubokým hlasem. „Za čtyřicet minut budeme u tebe doma. Měla bys spíše přemýšlet, jak ovládat svou moc, než uvažovat nad hloupostmi." Poslední větu skoro až nepříjemně přecedil přes zuby.

„Promiň. Zase moc mluvím. Hlavně nebuď naštvaný, protože když nemůže člověk dýchat, tak taky může umřít a-" zastavil mě zvednutím jedné ruky. „Už mlčím," zašeptala jsem rozmrzele a raději pozorovala cestu před sebou.

„Také bys měla vymyslet výmluvu proto, proč budeš každý den od rána až do večera pryč z domu. Všiml jsem si, že jsi vyšla zezadu. Takže jsi nejspíš lezla oknem, což naznačuje, že tě tvá teta nikam nepustí," dořekl a já se zarputile zachumlala do své objemné bundy.

„Večery bych uhrála, jako dnešek. Ale celý dny? A co škola? Tohle mi nikdy neprojde." Zničeně jsem si přiložila ruce k hlavě a promnula si spánky.

„Budeš to muset vymyslet. Máš jen šest dnů na to se naučit používat alespoň malou část svých schopností, nebo ne? A nejsem si jist, zda to vůbec za tak krátkou dobu zvládneš. Ani si neuvědomuješ, jakému nebezpečí se chceš vystavit."

„A ty snad víš jakému? Jelikož já, jestli sis ještě nevšiml, jsem kompletně mimo." Frustrovaně jsem ze sebe svlékla bundu a hodila ji pod svoje nohy. „Tenhle svět se kompletně zbláznil a já nemám ani tušení jak se v něm vyznat. Dějí se různé divné věci, které vůbec nepobírám. Lidé najednou mají superschopnosti a já v podstatě taky. Zdají se mi sny o unesených holkách, skrz ně mě někdo vydírá, plus mi unesli mou nejlepší kamarádku. A Eithnes je čarodějka? Nebo co? Jelikož u ní jsem také zmatená.

A nejhorší na tom všem je, že nerozumím tobě. Nechápu co jsi zač, nevyznám se v tobě a vlastně ani nevím, co právě teď cítíš, jelikož to působí, jako bys měl někdy srdce kompletně z kamene. Ale i přes to všechno se s tebou cítím, jako by jsme se znali už roky. I když o tobě vůbec, ale vůbec nic nevím." Promnula jsem si obličej a čekala na jeho reakci.

Konečně jsem to ze sebe po tolika dnech dostala, ale ani přesto mi ta tíha z ramen nespadla. Stále, jako by na mě seděl celý svět.

„Bude nejlepší, když pro tebe zůstanu záhadou. Kdybys o mě věděla vše, tvé zmatení by se spíše zhoršilo. A při nejlepším bys ode mě utekla, co nejdál bys jen mohla," odvětil klidným hlasem, jež byl propleten mrazem a ten mráz proplétal i mé srdce, které při tom tónu nevysvětlitelně hicovalo.

„Před šesti měsíci mi zemřeli rodiče," prozradila jsem zcela nevysvětlitelně a s nehty zarytými do dlaní, jsem pokračovala dál. Nepatrně ztuhl. „Vraceli se z dovolené a narazil do nich náklaďák. Oba zemřeli na místě." Na chvíli zavládlo tíživé ticho, takové, jehož úponky se vám lepí nepříjemně na duši a mučí vás.

Promluvil až tehdy, kdy to bylo alespoň trochu vhodné. „Proto ses při cestě za Eithnes tak křečovitě a ztuhle držela sedačky? To byla ta vzpomínka?" Lehce jsem přikývla na souhlas.

Strážkyně✔Where stories live. Discover now