Strážkyně✔

~41~

Chůze byla těžká. Nohy se mi bořily do hlubokého sněhu, který sahal pomalu až po kolena. Měla jsem ho v botách. Prsty u nohou a rukou jsem skoro již vůbec necítila. V hlavě mi stále zněla jen ta slova.

Aröres keö ler ista, aröres keö ler ista.

Nemohla jsem je zapomenout, nesměla jsem. Byl to jediný způsob jak ho přivolat zpět. Mohl být již stovky mil daleko od mé maličkosti, shromažďovat všech šest zbylých Mužů v kápích, a plánovat otevření brány, která by z mého světa udělala doslova peklo na zemi.

Byl by král všeho, co by zde zbylo. A i když jsem neměla ani nejmenší ponětí, co všechno se za těmi dveřmi skrývá, nahánělo mi to husí kůži po celém těle. Možná, že nestvůry z hororových příběhů, které se mezi lidmi vypráví po celé generace, opravdu existují. Ale jistě to muselo být ještě horší. Více hrůzu nahánějící.

Jediná uklidňující věc, která mi zbyla, byla jistota, že když zemřu, nic ze zdejších hrůz nezažiji. Když zemřu, nebudu moci nést vinu za to, co jsem provedla. Nebo snad ano? Rozhodně to byla sobecká myšlenka.

Sžíralo mě to zevnitř jako jed. Mrzla jsem, třásla se a stroze vdechovala ostré jehličky. Mráz mi pálil plíce. Bolelo to, řezalo jako tisíce nožů. Ale já dál pokračovala po skoro neviditelné pěšině vedoucí směrem do staré chatky. Nebyla to ani tak neviditelná pěšina ušlapaná od zvěře, jako něco uvnitř mě, co mi ukazovalo cestu. Sníh byl mou jedinou lucernou. Nechával vyniknout tmavým stromům a větvím tak, abych se jim stačila vyhnout a nevrazit do nich.

Pomalu jsem přestávala cítit nohy, když jsem mezi stromy uviděla tmavý obrys čehosi připomínající domek, či chaloupku. Vyčerpaná jsem vyrazila urychleně směrem k ní, rozrazila jsem dveře a s jejich doprovodným vrzáním padla na studenou zem. Podlaha z bukových prken byla cítit plísní a stářím. Bylo jasné, že v těchto lesích musí stát již několik desítek let.

Těžce jsem se zvedla na nohy a otřepala si sníh z kalhot. Můj mozek byl úplně otupělý z té zimy, která venku vládla přísnou rukou. Tělo bylo jistě podchlazeno. Cítila jsem, jak mi začíná vypovídat službu. Bylo na pokraji sil stejně tak jako má mysl.

Nemohla jsem s ním bojovat. Nedokázala bych to. Neměla bych proti němu sebemenší naději.

Sedla jsem si znovu na zem, abych ulehčila nohám, které byly z těžkého broděním se sněhem vyčerpané. Bylo to náhle všechno tak stresující.

Nevěděla jsem, co dělat dál. Bylo několik možností, které se mi vkradly na mysl, ale ani jedna z nich se mi nelíbila. Většina z nich končila buďto rychlou smrtí, nebo neúspěchem v podobě pekla na zemi.

Frustrovaně jsem si položila ruce do klína a unaveně svěsila hlavu. V tu chvíli jsem se někde uvnitř bála. Bála se toho, co bude dál. Co dalšího pro mě má osud připraveného. Smrt? Neúspěch? Vítězství? Kéž bych věděla.

Eithnes znala pravdu. Věděla, že zemře stejně tak jako věděla, co se stane s mou budoucností a stejně tak celého světa.

Bála se toho, co se stane? A Brian Drase? Nechápala jsem nic kolem něho, vznášející se v oparu jeho vůně. Upoutal mě svýma očima. Svou tajuplnou osobností plnou chladu. Ale i přesto se někde uvnitř jeho bytosti skrývalo cosi zářivě hřejícího. Padlý anděl zahalen do roušky temnoty. Získal mé sympatie a srdce i přesto, že to vše mohla být jen jedna velká lež. Byla jsem hloupá malá holka, ale nelitovala jsem toho ani malinko.

Zavřela jsem oči a pousmála se, když se mi před očima vybavily ty chvíle, kdy se usmíval, nebo mě protínal svýma ledově modrýma očima. Ty momenty, kdy byť jen zavadil o kousek mé kůže. Nikdy jsem nebyla zamilovaná. Nikdy jsem po tom ani nijak netoužila. Připadalo mi to jako ztráta času. Měla jsem vždy knihy, které mi to vše vynahradily.

První lásky mladých lidí v knihách, které se nepodařily rozbít ani při ohrožení života. Nebo jen láska rodičů. Lhala bych, kdybych nepřiznala, že jsem rodičům jejich lásku nezáviděla. Ale poté, co jsem ho poprvé spatřila v tom okně. V tu vteřinu, kdy se naše oči poprvé setkaly, bylo mé srdce zbořeno a znovu postaveno. V tu chvíli jsem pochopila, že již nebude nikdy více svět takový, jaký jsem ho znala. A měla jsem pravdu. Změnil ho od základu.

Stal se pro mě někým výjimečným, speciálním. Z mé mysli nikdy nezmizel. Byl tam stále. Mé myšlenky zakopávaly o jeho podobiznu v hlavě kdykoliv k tomu měly příležitost. Vždy se tam nějak nachomýtl. A v tu chvíli jsem doopravdy pochopila, že se mé srdce nejspíše poprvé zamilovalo. Do někoho odlišného, speciálního.

Usmála jsem se ještě o něco víc a při těch vzpomínkách mi po tváři stekla slza, pomalu mi dopadající do klína. Ucítila jsem, jak dopadla na mou dlaň, která náhle podivně hřála. Stejně tak i druhá. Celé mé tělo, jako kdyby náhle objevilo nový zdroj tepla a energie. Od srdce se linulo příjemné teplo do všech žil v mém těle.

Otevřela jsem oči jen proto, abych viděla narudlou mlhu podobající se zároveň i ohni. Magie se sápala po mých rukou, oblizovala je. Nechápavě jsem na ně třeštila oči.

Eithnes neměla pravdu. Mýlila se. Zdroj všeho nepocházel z prázdné mysli. Vše proudilo ze srdce, které nyní poklidně bilo. Byla jsem plná síly a odhodlání. V tu chvíli ze mě všechno opadlo. Strach, stres, pochybnosti.

Mé kroky byly náhle elegantní. Vstala jsem bez jakékoliv námahy. Sundala jsem si přes příliš těžkou bundu s batohem a zůstala stát jen ve svetru. Bylo mi náhle teplo, spíše až vedro.

Vyndala jsem z batohu sůl a rozsypala jí rovnoměrně na podlahu do kruhu. Poté jsem zvedla zdobený nůž a jemně s ním projela se zavřenýma očima po dlani.

Sykla jsem, když čepel projela skrze kůži a já ucítila krev, která se řinula z rány na ruce. Dala jsem ji nad kruh, odhodila nůž stranou a nechala krev stéct doprostřed útvaru. Chvíli jsem váhala, než jsem vyslovila ta slova. Nebyla jsem si jista, zda to zvládnu. Ale pokud se mi vrátila magie, muselo to něco znamenat. Byť jen kapku naděje.

„Aröres keö ler ista," pronesla jsem tiše a vyčkávala.