Strážkyně✔

~30~

Stáli jsme nad čerstvým hrobem, kde pod kupou hlíny leželo bezvládné a bledé tělo krásné ženy. Neptala jsem se Drase, proč je náhle Eithnes mladá. A ani proč, nebo jak zemřela. Byla mrtvá a to bylo to jediné, co tvořilo tu pochmurnou a smutnou atmosféru, která se okolo nás neslyšně vznášela.

Bylo vidět, že to Drase poznamenalo. Její hrob kopal bez přestávky do zamrzlé země několik hodin. Místo se nacházelo uprostřed lesa, na přenádherném místě, kde se místo jehličnanů elegantně tyčilo do nebes několik mohutných, starých buků.

Z jedné strany bylo smutné, vidět Drase bez jediné kapky emoce. Možná, že se tak snažil potlačit všechny pocity, které nechtěl, aby někdo viděl. Na druhé straně si s nimi možná připadal slabý.
Ale tak to nebylo. Viděla jsem tu bolest, která se skrývala za tou bezchybnou fasádou Briana Drase.

Havraní vlasy dokonale kontrastovaly se zasněženou krajinou a já si začala všímat symbolů vyřezaných do buků. Byly podivné, ale přesto překrásné a tajemné, jako kluk stojící vedle mě.

Cukl sebou, když jsem ho chytla za jeho horkou ruku a s podporou se na něj něžně, ale přesto smutně usmála.

Jeho oči byly zase ledově modré, které jsem již od prvního dne, kdy jsem se poznali, vídávala.

„Viděla jsem ho," řekla jsem náhle a zadívala se na hrob Eithnes. Cítila jsem, jak trochu zesílil stisk sevření mé ruky. „Když jsi za ní běžel, objevil se v lese, zahalený v černém plášti. Znovu mi šeptal v hlavě, i když byl tak daleko," líčila jsem mu svůj zážitek a snažila se potlačit nepříjemný pocit z onoho setkání. „Pomstím ji, Briane, slibuji," zapřísáhla jsem se. Ledový vítr mi rozvál dlouhé hnědé vlasy.

„Takto ho neporazíš," řekl chladně, i když již působil uvolněněji než před pár minutami.

Chvíli jsem uvažovala nad tím, jestli musí být opravdu takto bezcitný, ale nechala jsem to být. Přeci jenom zemřela jeho dlouholetá kamarádka. Nemělo smysl mu něco vytýkat.

„Alespoň se pokusím." Znovu jsem s k němu vzhlédla a všimla si staženého obočí, které náhle propůjčilo jeho obličeji alespoň kapku citu.

„Zemřeš."

„A co když je mi to jedno?"

Napětí mezi mnou a ním každou vteřinou houstlo, a i když jsem s ním stále udržovala fyzický kontakt, již jsem si nebyla tolik jistá, zda je to správné. A tak jsem ho pomalu pustila a naposledy se podívala na její hrob.

Byl tak nepatrný. Drase si dal záležet, aby splynul s okolím. Prý na tom místě již několik staletí pohřbívají čaroděje z jejich rodu a ona byla poslední, kterou na onom místě kdy pohřbí.

Po puštění jeho velké horké dlaně se na mě nečitelně podíval. Já se však jen otočila a vydala se pryč. Již jsem byla rozhodnuta, co udělám dál.

„Nechoď," řekl náhle, čímž mě zastavil na místě.

„Proč? Jaký má smysl tu zůstávat?" Podívala jsem se na něj přes rameno a spatřila jeho přirozeně pobledlý obličej nyní plný nečitelných pocitů.

Rozešel se pomalu směrem ke mně, až nás nakonec dělilo jen pár centimetrů.

„Protože tě nechci ztratit," zašeptal a jeho oči, jako by zjemněly. Byly tak nádherně jemně modré, jako letní nebe. Ale i přes to se na nebi stahovala mračna.

„Nechápu." Zakroutila jsem mírně hlavou na náznak zmatenosti.

„Řekni mi důvod," začal a ještě se o kousek přiblížil. Napjatě jsem čekala na jeho další kroky, mezitím co jsem se utápěla v jeho vůni. „Proč k tobě něco cítím, i když jsem stvořen k opaku?" Hleděl mi hluboko do očí, jako by v nich hledal odpověď, na kterou jsem neznala odpověď. „Proč jsi tak jiná? Jiná než kterýkoliv člověk nebo přízrak? Co je na tobě tak speciálního, jiného? Ničí mě ta nevědomost."

Tápala jsem po dechu a snažila se zklidnit srdce, které se mohlo zbláznit z jeho tak blízké přítomnosti. Nechápala jsem ten náhlý nával emocí, které mi proudily tělem. Nechápala jsem tu touhu deroucí se z mého nitra. A čím blíže ke mně byl, tím více jsem se tomu poddávala. Děsilo mě, že jsem zaplála touhou ho políbit. On byl zakázané ovoce a po něm prahne každý.

Propadala jsem tisícům světů, které se vznášely okolo něj, jako by on byl celý vesmír, který mi dává život, dovoluje mi dýchat, či být. A když se lehce dotkl mé tváře, jako by mnou projel blesk tisíců pocitů. Míchaly se a přely. Jedna část říkala zůstaň, druhá řvala uteč.

Se zavřenýma očima jsem vnímala horkost, která z něj sálá i přes zimu okolo nás. Bála jsem se toho neznáma v něm, ale o to více mě uchvacovalo. A on byl přesně to, co jsem chtěla prozkoumat, objevit, rozluštit.

„Zůstaň," zašeptal dotýkajíc se čelem toho mého. Nakonec jsem si nepatrně položila svou hlavu na jeho hruď a ucítila jak mě něžně objal.

„Bojím se," řekla jsem roztřeseným hlasem, obklopena jeho vůní. Slyšela jsem jen jeho povzdech.

„Můžeme odejít," zašeptal nakonec. „Daleko odsud. Do hor, do lesů, možná do Evropy. Když nezíská Granir, svět bude v bezpečí. Od ostatních tě ochráním." Já na to však jen zakroutila hlavou a z jeho až moc vábného objetí odstoupila.

„Zachráním El. A i když se bojím, Drasei, hodlám pro ni i zemřít." Nasucho jsem polkla. „A buďto mi pomůžeš, nebo ne." Modlila jsem se, ačkoliv jsem nebyla věřící, aby mi Bůh dopomohl k tomu, aby se Drase přidal na mou stranu. Co na tom bylo těžkého? Co mi tajil? Jaké byli jeho důvody, kterými se oháněl a přesto mi je nehodlal říct?

Mlčel a se sklopeným pohledem se mračil. Věděla jsem, co to znamená. Již dvakrát odmítl, dvakrát zamítl, dvakrát mi předurčil smrt.

„Sbohem, Briane," hlesla jsem a naposledy pohlédla na jeho skoro až andělskou tvář. Nakonec jsem se otočila a vydala se směrem k městu.

Nemusela jsem ho již řešit. Autobusy jezdily každé dvě hodiny skoro až k mému domu, takže o odvoz bylo postaráno. I když cesta trvala více než dvě hodiny, nevadilo mi to. To nejsmutnější na tom všem však byl ten fakt, že jsem se cítila mizerně.

On byl jiný. Jiný než veškerý život na této zemi. Cítila jsem k němu cosi pro mě neznámého. A ať už to byl strach nebo cokoliv jiného, neměla jsem v tu chvíli touhu to zjišťovat. Ne, když byla El stále v nebezpečí. Slíbila jsem jí, že ji najdu a zachráním. Nyní jsem svému slibu musela dostát.