Strážkyně✔

~17~

„Opravdu ti je už dobře?" zeptala se v to ráno již po páté.

„Ano, je mi dobře. Už se ptát nemusíš, ano?" usmála jsem se na tetičku, popadla chvatně svačinu a vyběhla z domu směrem k autobusové zastávce. V ten den jsem měla v plánu o hodinách jen pročítat knihy a možná? Na chodbě mít vážný rozhovor s Brianem Drasem.

To, co včera udělal nemělo sebemenší logiku a já to vše chtěla pochopit. Porozumět tomu, co tam udělal. Pokud on dokázal ovládat to, co je mimo chápání všech ostatních, proč bych to nedokázala já? S jeho pomocí. Nemůže to být nemožné, stejně tak jako najít El. On měl dar, nebo jen dokázal něco ovládat. A já? Já dostala něco, co se musím ovládat naučit. Ale ať už to je jakkoliv, najít El je prioritou.

Autobus byl v ten den jako vždy poloprázdný. Každý seděl na svém oblíbeném místě a nezabíral místa ostatních. Přesně takový jsme měli nepsaný řád.

Procházela jsem zabořená v myšlenkách uličkou a mířila si to ke svému místu. Skoro bych ho přešla, myslíc si, že jsem na špatném, kdybych nezvedla pohled od podlahy a neuviděla ten jeho chladný pohled. Zaraženě jsem se zastavila a nechápavě koukala na zabrané místo vedle mého u okénka.

„Víš, že je to moje místo, že ano?" zeptala jsem se napřímo. Pohledy ostatních se na mě na krátkou chvíli zadívaly a poté si všímaly zase svého.

Podíval se na mou maličkost nekompromisně svýma ledovcově modrýma očima a na rtech se mu vyrýsoval úšklebek. „Nemyslím si, že je tady někde napsané tvoje jméno. Pokud ano, tak se omlouvám."

Provokoval mě. Viděla jsem ten jeho výraz. „Jsem tolerantní člověk, Drasei. Ale na mé místo si nikdo sedat nebude," zasyčela jsem. Mírně se mu zvedl jeden koutek rtů do úšklebku a stoupnul si do uličky. Byl asi o hlavu vyšší než já, takže jsem se proti němu cítila úplně bezmocně. Chystala jsem si vlézt z uličky na svou sedačku u okénka a dál přemýšlet o tom, jak mám začít s prosbou o pomoc, jenže řidič zařadil rychlost a autobus se rozjel.

Cuklo to a mou jedinou záchranou v té chvíli bylo narazit přímo do Drase a následně čelit jeho pohledu. „Promiň," špitla jsem a rychle se usadila na své místo. Posadil se ihned vedle mě a já na něj s nechápavým pohledem upřela zrak. 

„Od kdy jezdíš do školy autobusem?" zeptala jsem se a přitom umístila svůj batoh pod nohy.

„Strýc odjel brzy do práce. Prý mají stopu ohledně Eleanor," řekl a v mých očích se leskl závan naděje.

„Vědí kde je?" zeptala jsem se pohotově.

„Mají jen stopu. Nebo si to alespoň myslí. Nic víc," pokrčil rameny. „A taky jsem se chtěl," odmlčel se, „omluvit. Za všechno, co se včera stalo." 

Překvapeně jsem nadzvedla obě obočí a skoro i otevřela pusu.

Rozhodně nepůsobil jako někdo, kdo by se jen tak omlouval. A taky to znělo, jako by se musel hodně přemáhat, aby něco takového dokázal vůbec vypustit z úst.

„Fajn. Ale přijmu ji jen pod jednou podmínkou," začala jsem nenápadně.

„Podmínkou?" vypadal v celku překvapeně.

„Pomůžeš mi najít El." 

Polkl a nervózně si olízl rty.

„El? Jak ji chceš najít!? I policie bude lepší v hledání než my dva dohromady," protestoval naoko otráveně. Viděla jsem však cosi zvláštního v jeho postoji. Jak ztuhnul, na malou chvíli se mu zadrhl dech. Přimhouřila jsem na něj podezíravě oči.