Strážkyně✔

~7~

„Zmizel dřív, než jsem ho stačila pořádně vyfotit," hájila jsem se. „Ale byl tam! Někdo v černém. Postava, normální člověk. Tedy, nevím jestli normální, ale prostě člověk." Povzdechla jsem si, když se blondýnka jen nezáživně podívala z fotky na mě a zase nazpět. 

„Třeba to bylo jen nějaké zvíře. V poslední době jich tu je celkem dost. V lese už nemají co žrát, a tak chodí sem do města," snažila se mě přesvědčit o tom, že to nebyl reálný člověk. Nebo možná jen sama sebe, jelikož i ona se začínala v celku děsit té tmavé šmouhy vyfocené na můj mobil.

„Hele, já to viděla. Někdo se na mě koukal, El!"

„Třeba jen někdo procházel. Nějaký soused," bránila svůj názor.

„Tak proč by tam stál tak dlouho, hm?" zamračeně jsem ji pozorovala, načež jsem si složila ruce na hruď.

„Třeba se koukal na hvězdy," odfrkla si.

„No jasně. Bylo vcelku zataženo. A navíc stál pod lampou. Každému je jasné, že když stojíš pod lampou, hvězdy nevidíš," přimhouřila jsem na ni oči.

„Fajn, fajn. Necháme toho. Je to jen blbá fotka a třeba i náhoda. Co takhle film? Hm?" zazubila se a seskočila z postele, na které jsme doteď seděly a hádaly se o tmavém stínu. „Horor?" zeptala se a přispěchala zpátky ke mně se svým notebookem v rukou.

„Blázníš? Raději ne. Co takhle nějakou komedii? Nebo fantasy?" navrhla jsem.

Jen malátně mykla rameny a zapnula černý notebook. Poté najela na internet a začala googlit nejrůznější novinky mezi filmy. Když konečně našla film, který se zamlouval nám oběma, natěšeně se na mě podívala. 

„A teeeď," zahihňala se a sáhla pod svou postel, „je řada na mém dárku pro tebe." ¨

Povzdechla jsem si a pozorovala, jak se ke mně otočila i s dárkem za zády.

„Víš, že nemám ráda překvapení a už vůbec ne, když s tím takhle otálíš," řekla jsem a zapřela se pomocí rukou o matraci.

„A taky se neumíš tvářit překvapeně a už vůbec ne vděčně," otočila na mě hlavu a vyplázla jazyk.

„Náhodou," odfrkla jsem si.

„Ha, ha. A teď předstírej alespoň, že jsi vděčná, jo?" požádala a otočila se i s krásným náramkem, který jí ležel na dlani. Jako první jsem si všimla výrazné rudé mašličky, která byla na náramku připevněna. „Jeho základ jsem koupila, ale ty přívěsky na něj jsem sama vyrobila," chlubila se svou prací a náramek mi s nadšením podala.

Bylo na něm zavěšených pět dřevěných přívěšků různých zvířat. Vlka, lišky, zajíce, hada a orla. „Je nádherný," usmála jsem se na ni. „Nevěděla jsem, že vyřezáváš." 

Pyšně se na mě podívala. „Nemusíš vědět všechno," zasmála se záludně a pomohla mi náramek připnout.

„Jste se s tetičkou výborně doplnily," zazubila jsem se. Nechápavě po mně hodila pohledem. „Dala mi náhrdelník," vysvětlila jsem a ukázala jí náhrdelník s rudým přívěškem.

„Páni, je nádherný," žasla. Její oči ho probodávaly a zorničky se jí o trochu rozšířily. Natáhla ke přívěšku ruku, aby se ho dotkla, ale ihned jak to udělala, sykla bolestí.

„Au!" mnula si prst a přitom se zarputile mračila. Nechápavě jsem ji pozorovala. „Spálil mě!" zúžila oči a mírně našpulila rty.

„To je nesmysl, El," kroutila jsem nad tím hlavou. „Jak bych ho jinak mohla mít na krku? Nepíchla ses jenom? Třeba tam někde trošku čouhá nějaký... drátek?"

„Pff. No jasně. Drátek," mumlala. „Prostě mě spálil!" hájila si svoje.

Napnula jsem se a přívěšku se nejistě dotkla. Nic. Byl chladný jako led. „Vidíš? Nepálí," pousmála jsem se.

„Ale já se vážně spálila!" napřáhla ke mně svůj ukazováček. Na jeho konci byl nepřirozeně načervenalý. Zachmuřila jsem se. 

„To není možný," vyšlo potichu z mých úst. 

Jak je tohle možné?

„Odkud je ten přívěšek?" zeptala se se zájmem v hlase a náhrdelník si zaujatě prohlížela. Chvíli jsem jen mlčela a dumala nad dárkem od tetičky. Říkala, že ochrání jak mě, tak i sebe.

„Dědí se v rodině," řekla jsem a zandala si pramen vlasů za ucho. „Tetička mi k němu řekla příběh. Ale je to nejspíš jen hovadina." Pokrčila jsem rameny a plácla sebou do měkkých peřin. Poté jsem se zadívala na Elin strop. Měla zajímavý lustr. Byl na něm motiv rozkvetlých květin a když byl rozsvícený, vypadal nádherně.

„Příběh?" nadzvedla tázavě jedno obočí a lehla si vedle mě. „Chci ho slyšet," zachichotala se a pohodlně se zachumlala do své teplé deky.

„Neumím vyprávět," řekla jsem. Nato El zakňučela.

,,Ale notaak. Chci ho slyšet, Ario. Třeba to blbost není." Chtivost v jejím hlasu nešla přeslechnout. Čekala na něj a já si v hlavě pomalu začínala utvářet příběh, který mi tetička ráno říkala.

„Fajn, ale je to opravdu pitomost. Spíš taková pohádka." Natěšeně se zasmála a čekala na začátek příběhu. „Před dávnými časy, se krajem nesly hrozivé zvěsti o Mužích v kápích..." A tak jsem pokračovala celou hodinu. El mě mezitím zastavovala a ptala se na různé otázky, na které jsem samozřejmě neznala odpovědi. Občas se naše konverzace posunula z jednoho místa na úplně odlišné, nesouvisející, a poté se zase vrátila k příběhu.

„A co když to je pravda?" zeptala se fascinovaně.

„Co přesně?" otočila jsem k ní hlavu.

„Všechno. Ten příběh, dívka," skousla si spodní ret. „Víš, jak by to bylo úžasný?" zasmála se a rozhodila rukama. Nad tím jsem ohrnula ret.

„Možná. Ale je to prostě jen pohádka. Nic víc. Jednou se jednoduše moji předci nudili a tak k tomuhle náhrdelníku vymysleli pověst," odfrkla jsem si.

El se uchechtla. „Ale stejně. Vem si to. Jestli ten náhrdelník má v sobě něco, co kdysi zastavilo Muže v kápích, tak to je mega krutý," pokračovala ve svém fantazírování. „Pane Bože," vyhrkla najednou a vystřelila do sedu. Otočila na mě pohled, přičemž jí spadly její krátké blond vlasy do obličeje a pokračovala. „Víš, jak se v tom příběhu ztrácejí holky?" zeptala se a vzrušení v jejím obličeji nešlo přehlédnout. „Tak a teď si uvědom, že tady zmizely už tři."

„To snad nemyslíš vážně," povzdechla jsem si. „To je spíš reálnější ta varianta, že tu řádí sériový vrah," protočila jsem nad tím očima.

„No jasně. A proto mizí bez povšimnutí. Nikde známky po násilným vniknutím do domu, nebo žádné záznamy na kamerách. Prostě se vypařily! Bez jakýchkoliv stop. No není to podezřelé?" probodala mě pohledem. Její modré oči zářily nadšením. Objevilo se něco, co El zaujalo a jistě se toho jen tak nevzdá.

„Co takhle ten film, hm?" snažila jsem se odvést pozornost na něco jiného.

„Fajn. Ale zítra se zkusíme podívat na net. Třeba tam bude něco o tom tvém příběhu a náhrdelníku. Mimochodem. Ten prst furt pálí," postěžovala si a ukázala mi svůj lehce popálený prst.

„To zmizí. Třeba to bylo nabitý statickou elektřinou, jak se pořád tře o moje vlasy." Lež, ani já jsem sama sobě nevěřila.

El naštěstí nad tím jen pokrčila rameny a nechala to být. Lehla si, zachumlala se do deky a znovu zapnula notebook, který se mezi tím, co jsme si povídaly, vypnul. Když pouštěla film, rukou jsem sáhla na přívěšek a jemně po něm přejela palcem, načež se mírně usmála. Nějakým způsobem mi přinášel pocit klidu a bezpečí, ale jak by mohl? Je to přece jen obyčejný rudý kamínek.