Strážkyně✔

~35~

Jen tak tak jsem stačila padnout na kolena a sklonit hlavu, aby jsem o ni nadobro nepřišla. V tu malou chvíli jsem nevěřila, že by mě Granir dokázal ochránit. Věřila jsem jen ve strach, který instinktivně popadl mé tělo a praštil s ním v poslední chvíli na zem.

Muž v kápi se hlasitě a dunivě zasmál, až mi z toho přejel mráz po zádech. „Jsi poslední ze Strážkyň, Ario. A ty, jakožto potomek Agnes, se budeš zpovídat z jejích činů a poneseš za ni její trest," zahřměl jeho hlas, až jsem měla potřebu zacpat si uši.

Místo toho jsem se však rychle postavila na nohy. Pociťovala jsem, jak se mi po rukou plazí příjemně chladivé rudé plameny. Instinktivně jsem dala ruce před sebe, přičemž se proti Muži v kápi rozletěla jedna rudá hořící střela. On však jen stál na místě. Jedním mávnutím ruky zářící koule zmizela, jako kdyby nikdy neexistovala. Polil mě čirý děs.

„Jsi slabá." Kroutil hlavou a posměšně se usmíval. „Čekal jsem, že Dermar odvede lepší práci." Nechápavě jsem na něj hleděla a přitom se snažila vzbudit ve mě více síly, pramenící z Graniru visícího na mé hrudi. „Ach, málem bych zapomněl ti ho představit," zlověstně se pousmál a vyčkával.

Po pár vteřinách ze stínů za mužem vystoupil Drase. Jeho tmavé tričko a havraní vlasy jako vždy kontrastovaly se zasněženou krajinou okolo nás a nedovolovaly mi se nepousmát. Avšak měla jsem i strach. Byl to moment, kdy ho pošle proti mně, kdy mu nedovolí volně myslet. Hnusilo se mi pomyšlení na to, že ho ovládá. Nenáviděla jsem ho za to ještě víc.

„Představuji ti Dermara. Mého osobního démona. Ale vy se již znáte, není-liž pravda?" Rychle bleskl po Brianovi pohledem a ten ihned podřízeně sklonil hlavu.

„Drasei?" zašeptala jsem a silně držela dlaně zatnuté v pěst, snažíc se ovládat své city.

Všechno udělal jen kvůli tomu, aby mě dostal na ono strašidelné místo. Plánoval to tolik let, tolik, že mi to přišlo až absurdní, jak dlouhá doba to byla. Co to ale znamenalo v porovnání s tím, kolik staletí již dýchal a terorizoval tento svět?

„Pozabíjel jsi celou mou rodinu." Zaměřila jsem svou pozornost zpět na jednoho z Mužů v kápích. Drase nereagoval. „Povraždil jsi úplně všechny, jen kvůli mně," šeptala jsem nevěřícně dál. Plánoval to tak dlouho.

„A povraždím jich mnohem více, pokud mi nevydáš Granir." Změřil si mě od hlavy až k patě tím neuvěřitelně soudícím pohledem. Natáhl ke mně svou dlaň. Jeho dravčí oči mě kompletně probodávaly skrz na skrz.

„Já nemohu," odvětila jsem zpříma a veškerou svou zlost, výčitky a smutek vsugerovala do magie, která se mi pomalu plazila po rukou, jako se květiny popínají po větvích stromů.

„Zabil jsi celou...mou...rodinu," procedila jsem přes zuby. Mé tělo náhle ožilo. Magie ho celé pohltila a jako by se vše konečně spojilo v jedno. Takovou slast a závan moci jsem ještě nikdy v životě nepocítila. Tak toto cítila ona Strážkyně, která vyvraždila polovinu podsvětí? Takto mocná? Neporazitelná?

Zahlédla jsem ji na krátkou chvíli; Agnes, první ze Strážkyň. Hleděla na mě ze stínů prozíravým pohledem plným naděje a soucitu. Byla tam sice jen na chvilku, ale i přesto mi dodala odvahy. Kdysi, když mě navštívila poprvé se mě ptala, proč žádám moc Strážkyň. Byla jsem slabá a vystrašená. V tuto chvíli však má duše i tělo zaplavilo cosi mocného, co nikdo ze živých nikdy nemůže poznat. 

Jediné, co jsem nechápala, byl spokojený úsměv na obličeji muže v černém plášti. Jako by mu v očích hořel žár. Šeptal něco směrem k Draseovi. Viděla jsem, jak zatnul pěsti a mírně se o mé tělo otřela jeho temná magie. Pohladila mě jako starý známý, který však nikdy nepřinesl nic dobrého. Nic to se mnou ale neudělalo.