Strážkyně✔

Epilog

O dva měsíce později

Svět byl poměrně klidný od té doby, co se to všechno stalo, ale mír ve svém srdci jsem nalézt nedokázala. Bylo příliš bolestné vzpomínat a ještě bolestnější si připustit, že byl pryč. Doopravdy pryč. Rozplynul se v bílý prach, jako by to vše byl jen sen - jen pouhý mlhavý sen.

Ale nebyl. Cítila jsem se od té chvíle prázdná, jako by snad má duše odešla společně s ním. Znala jsem ho jen krátce, ale se všemi nedávnými událostmi se to zdálo jako celý život.

Dny utíkaly pomaleji, nežli kdy dříve. Minuty, ba i sekundy, byly nekonečně dlouhé a já se v nich topila. Nedokázala jsem se dostat nad hladinu času a zhluboka se nadechnout. Spoutal mě a mučil v nekonečném koloběhu výčitek a bolesti.

Myslela jsem, že to jednoho dne bude s ním navždy. Doufala jsem ve šťastný konec, ale můj osud byl více strastiplný, než jsem si kdy myslela. Nebylo mi souzeno být někdy doopravdy šťastná.

Muž v kápi mi vzal skoro všechny blízké z mé rodiny. A nakonec? Vzal mi i jeho.

„Ario?"

Cukla jsem sebou při jejích slovech. Stočila jsem pohled směrem k ní a rozpačitě se pousmála.

„Vypadáš ustaraně," konstatovala a s něhou si mě prohlížela.

„Jsem v pořádku, El." Mělo to znít přesvědčivě. Chtěla jsem, aby ano. Ale dobrá lhářka jsem nikdy nebyla.

„Chtěla bych se vrátit zpátky. Pomůžeš mi, prosím?" otázala se a její světlemodré oči sjely pohledem k vozíčku. „Stále si na něj nemůžu zvyknout," zasmála se sklesle a urovnala si deku na nohou.

„Bude to dobrý. Jen... Jen se s ním musíš naučit zacházet. A..." Odmlčela jsem se. „A stejně to určitě nebude na doživotí. Naučíš se znovu chodit," povzbudila jsem ji, ale ona jen jemně zakroutila záporně hlavou.

„Šance je jednoprocentní, Ari. Já už nikdy chodit nebudu," zněla tak křehce a přitom smířeně. Po celou dobu byla tak statečná. Trochu jsem ji obdivovala a záviděla. Kéž bych to tak zvládala já, kéž bych dokázala vše brát tak pozitivně.

„Promiň," zašeptala jsem a zasunula si pramen vlasů za ucho.

„Za co?" Nechápavě nadzvedla obočí. Její vlasy jí dorostly kousek pod ramena a vypadala s nimi o dost elegantněji. Stále jí to slušelo.

„Za to, co se ti stalo. Já-"

„Zachránila jsi mě. Nevzpomínáš snad?" skočila mi do řeči a shovívavě přitom stáhla obočí k sobě.

„Ale také jsem tě do toho dostala. Kvůli mně..." Zakroutila jsem hlavou a ukázala na její nehybné nohy. „Kvůli mně jsi na vozíčku. Nemůžeš chodit. Zkazila jsem ti celý život!" Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.

„Nemohla jsi za to. To nikdo, kromě toho muže. Nemůžeš si to brát za vinu. Nic z toho, co se tu noc, nebo ty předešlé stalo." Pochopila jsem, na co narážela nebo spíš na koho. „Vím, že tě to trápí. Vidím to na tobě každý den, ale on už se nevrátí, Ario. A ty musíš jít dál, bez ohledu na to, co se stalo." Její oči mě stále pozorovaly. Byly plné pochopení. „Už půjdu domů," prohlásila nakonec a naposledy se rozhlédla po horizontu, kde se táhl Norwen společně s lesy a hory za ním.

Udělala jsem krok směrem k ní, abych jí mohla pomoci, ale rázně mě zastavila zvednutím ruky.

„To je v pohodě. Zkusím to nakonec sama. Přeci jenom, stejně se to musím naučit. Co jiného mi také zbývá?" zasmála se a pomalu se na vozíčku otočila směrem k městu. „Uvidíme se zítra ve škole? Chtějí nás vzít ven, když začíná být už poměrně teplo," řekla vesele. Z krajiny již před dvěma týdny zmizel sníh pod vlivem sluníčka a teploty stouply přes patnáct stupňů. Bylo uprostřed jara a skoro se blížil začátek léta.