Strážkyně✔

~10~

Seděla jsem v lavici vedle El a zamyšleně hleděla z okna. Byla zrovna přestávka a tak vládl ve třídě nadměrný hluk. Avšak ani ten se mi nevkradl do hlavy plné spletitých myšlenek.

Svět podle mého pomalu začínal šílet a naplňovat se různými smyšlenými příběhy a pověrami. A co bylo nejzvláštnější? El a její nová záliba ve fantasy knihách. Nikdy ji přímo nezajímaly, nebrala je jako něco, co nutně potřebuje k životu, nebo byť jen k sebemenší zábavě. Spíše holdovala filmům, seriálům a podobně. To byl její svět, do kterého jsem jí nikdy nesměla kecat, stejně tak, jako ona mně do mých knih.

Vše bylo v naprostém pořádku, až na tyto podivné věci. Sníh stále ležel všude, kam se venku jen dohlédlo, ptáčci seděli zachumlaní ve svém peří usazeni na stromech a těžké temné mraky se znovu táhly líně po obloze. 

Něco mi však náhle začalo být divné. S hlavou opřenou o mou ruku jsem pozorovala každou píď tam za oknem. Stále bylo vše stejné - sníh, ptáčci, dokonce i to rozbité auto stále stálo zaparkované venku před školou. Ne, tam nic špatně nebylo.

„Kdo je to?" zašeptala jemným hláskem holka, která seděla většinu času v lavici za mnou a El. V celé třídě bylo ticho a to bylo přesně ono. To ticho, to ono bylo tak neobvyklé. 

K dívce za mnou se začaly přidávat další tlumené hlasy. Šeptaly si a já pomalu otočila zrak od okna ke třídě.

Všichni civěli ke dveřím, tím svým podezíravým pohledem. Bylo v tom ale i něco jiného - zvědavost a očekávání. 

Stál tam v celé své až děsivé eleganci, v ruce držel učebnici, na sobě měl dokonale padnoucí černý kabát ladící s jeho temnými vlasy. A co dalšího s sebou ještě měl? Ten dokonale mrazivý pohled, který naháněl hrůzu i úžas zároveň. Modré oči pročesávaly celou mnou nenáviděnou třídu.

„El," zašeptala jsem rozklepaně, ale marně. V panice jsem zjistila, že El na své židli vedle mě nesedí. Někam šla. Možná že na záchod? Nebo se jen tak projít? Zatelefonovat si? Možná, ale v tu chvíli tam nebyla. Ve chvíli, kdy jsem ji potřebovala nejvíc. 

Přišel do třídy. Byl v ní, stál ve dveřích a nekompromisně si prohlížel její neblaze vyhlížející složení. Jeho pohled se zarazil až na mně. V duchu jsem zaúpěla. Srdce se mi nepatrně stáhlo.

Seděla jsem ztuhlá na místě, neschopna ničeho. Ten kluk mě jednoduše vyváděl z míry. V jeho blízkosti mi naskakovala husí kůže a mrazilo mě po páteři. Věděla jsem, že to jednou přijít musí. Říkal mi, že nastupuje k nám do školy, dokonce do stejného ročníku, ale... Nebyla jsem na to připravená. Ještě ne. Udržovala jsem se v naději, že půjde do jiné třídy. Ale štěstěna stála na straně ostatních.

Nakonec se mi po pár neúprosných vteřinách podařilo pohled odtrhnout a znovu přemístit k oknu, po jehož obvodu se leskla pomalu tající krajka mrazu.

„To je určitě syn toho nového policisty. Táta říkal, že se jmenuje Brian Drase," zašeptala jedna z dívek ze zadní lavice. „No není sexy?" dodala a obě dvě se zahihňaly. 

Blbý nány, blesklo mi hlavou. To je ani trochu neděsí?

Zachmuřila jsem se. Mohlo to být ještě horší? Už to, že jen žije ve stejném městě jako já, bylo nějakým způsobem zneklidňující. A to, že teď je i ve stejné třídě? Přímo nesnesitelné. Působilo by to snad jinak, kdybych v tu noc nešla s El sledovat jen tak ze srandy jejich dům? Působil by na mě snad jako na ostatní holky z mé třídy? Bože, jen to ne.

Vzduchem se náhle prohnala vůně. Byla tak intenzivní, že jsem musela zavřít oči a jen si ji vychutnávat. Vše bylo v tu malou chvíli tak dokonalé. Trvalo to vteřinu, dvě, více však ne a já pocítila přítomnost někoho vedle sebe. Možná, že jsem doufala v El. Jak bláhové doufat v něco tak nereálného, když mé tělo na jeho přítomnost ihned reagovalo.