Strážkyně✔

~11~

S El jsme seděly potichu po celou hodinu. Nevěděla to, ale právě ona mi v tu chvíli přidávala na sebedůvěře a kryla strach, který způsoboval kluk, sedící na druhé straně třídy. Když jsem ho nedávno potkala venku, nepřipadal mi tak... zneklidňující. Ale nyní? 

Byl mnou po celou tu dobu potají sledován. Okolo něho se vznášelo něco zvláštního, možná spíše nebezpečného, děsivého. Po celých čtyřicet pět minut seděl pohodlně opřený o opěradlo židle. Kabát měl položený pod lavicí u stěny, neobtěžujíc se ho uložit do skříňky. Jeho temné vlasy byly po stranách hlavy kratší, uprostřed o něco delší, provokativně rozcuchané. Bledá pleť se pyšnila svou dokonalostí, bez jediného pupínku, pihy, či náznaku vousů. Nejeden člověk by mu ji mohl závidět. Nejeden by tomu mohl propadnout. 

Měl oblečené šedé triko s krátkými rukávy, pravou ruku položenou na lavici, levou bezvýznamně na klíně. Byl pozoruhodný. Seděl tam, jako by mu celý svět padal k nohám a možná, že tomu tak i bylo. Snad neexistovala dívka, která by na něj po celou hodinu nehodila jediným pohledem. A já nebyla až tak docela výjimkou.

Jediný rozdíl mezi mnou a ostatními byl takový, že ony ho braly jako někoho, koho by chtěly získat, pokořit nebo se nechat samy jím poddat. Zato já se ho bála. Cítila jsem jeho přítomnost všude okolo sebe. Sápala se po mně a obepínala plíce, které se nebezpečně stahovaly.

Pokradmu jsem se v nitru třásla, vzduch se zdál dusnější než kdy dřív a mé chloupky na zátylku se stavěly do pozoru, jako to dělávají šelmy, když cítí poblíž nebezpečí. Mou pozornost si vysloužil jen tím doutnajícím strachem, ničím víc. Nebylo v tom najednou nic jiného. 

*

Hodiny ve škole utekly překvapivě rychle a já za to byla víc než ráda. Klidným krokem jsem šla po boku El a nezaujatě poslouchala o jejím problému ohledně plavek na dovolenou. Měla mě na týden opustit a nechat napospas všem v tom nelítostném městě. Byla jedna z mála, která z tohoto městečka kdy vůbec byla se svou rodinou u moře. Je to velmi drahá záležitost, a proto si to většina lidí nemohla dovolit.

„Chtěla jsem tě o něco poprosit," začala El a s prosbou zrcadlící se v jejích očích na mě pohlédla. „Víš, potřebovala bych, abys mi pohlídala, až budu na dovolené, Maršmelounka."

„Ne!" vykulila jsem oči. „Jen to ne. To po mně nemůžeš chtít!" zděšeně jsem se na ni podívala.

„Ale prosím tě, však je to zlatíčko." Její smích se rozezněl ulicí a já nasucho polkla. Pár lidí se po nás se zájmem ohlédlo. 

Už jsem si představovala, jak tu bestii budu doma hlídat celých čtrnáct dní.

Obří ovčácký pes, vrčící na mě pokaždé, když se k němu jen byť o trochu přiblížím. Nenáviděl mě a já zase jeho. Bylo to vcelku vzájemné. 

„To nepůjde, El. On mě zabije, jestli ho u mě necháš," kroutila jsem záporně hlavou, a přitom si dala pryč z obličeje pramínek vlasů, který mi lezl nepříjemně do očí.

Chodník příšerně klouzal a já se modlila, abychom k té autobusové zastávce vůbec došly zaživa.

„On tě má rád. Jen... jen svým vlastním způsobem, víš?" snažila se mě dál přesvědčovat.

„Svým vlastním způsobem?" sarkasticky jsem se zasmála. „A co moje teta, hm? By ji to tvoje monstrum rozcupovalo na kousíčky. Už není nejmladší."

El si jen povzdechla a obě jsme se zastavily na zasněžené zastávce. „Ji třeba bude mít rád," zkusila to ještě jednou. Otočila se ke mně a zoufale vydechla. „Prosím, Ario, já nemám kam jinam ho dát. Nikdo jiný by si ho určitě nevzal!" Její štěněčí oči se do mě zabodávaly, dolní ret se jí třásl a já začínala polevovat. Její taktiky vždy zabíraly.