Strážkyně✔

~39~

Poté vše bylo jako ve zpomalené filmové scénce - scéně, kdy do kostela zpomaleně běží Elin otec, padá k nám na kolena a já nejsem schopna již ani jediného slova. Jen pouštím její křehké promrzlé chvějící se tělo. Slyším hlasy policistů a lékařů, kteří se ptají na otázky, které se zdají jen jako slabé ozvěny ze vzdálené televize.

Měla jsem skleněné oči pozorující, jak mou nejlepší kamarádku berou na nosítka. Kostel byl ozářen reflektory záchranky a policejních aut. Cítila jsem, jak mě pomalu zvedají a zabalují do teplé deky. Vlasy mi padaly do obličeje. Stále jsem pozorovala tělo Eleanor, jak je vkládáno do sanitky. Její táta mě doprovodil do policejního auta. V mé hlavě zněla pouze ta samá otázka.

Proč?

Musel o tom vědět. Musel vědět, že přežiji, že mě Drase nedokáže zabít. A tak mi tu nechal dárek, o který jsem se nikdy neprosila. V tu krátkou chvíli, která trvala snad věčnost, jsem pocítila závan nenávisti. Nenávisti vůči muži, který byl za vše zodpovědný. Za mé ztráty, za bolest i lásku. A já v tu chvíli chtěla jen jednu jedinou věc na světě. Smrt.

Ještě nikdy za celý život jsem nepocítila takovou touhu po smrti, jako v tu, kdy El odvážela sanitka pryč po odjezdové cestě ze hřbitova.

„Zabiju ho," zašeptala jsem sedící na zadních sedadlech vyhřátého auta pana Dantona.

„Koho? Koho zabiješ, Ario?" zeptal se urychleně a pomocí zpětného zrcátka hleděl přímo na mě, zabalenou v dece. Svírala jsem její hebkou látku silně v dlaních a odolávala třasu, který mě pohlcoval.

Byla to má první slova, která od jeho příjezdu vyšla z mých úst. Já však na jeho nynější otázku neodpověděla. Má mysl se zabývala jen tím, kolika krutými způsoby bych ho sprovodila ze světa.

Jenže hlavní otázkou stále zůstávalo, kde Muže v kápi najdu? Kde najít Šestého? Kde najít svou vlastní pomstu? A jak zabít mocného muže, když se má magie rozplynula jako prach v ten moment, kdy praskl Granir?

A Drase? Ten zmizel, odešel, když jsem ho potřebovala. Ale i přes tu veškerou nenávist okolo mě, jsem nebyla schopna ji přenést i na něj. Jedním způsobem jsem ho milovala a tím druhým se ho snažila nesnášet. Nechápala jsem, do čeho přesně jsem se zamilovala. Stále mi podrážel nohy, tajil mi miliony věcí a chladně pozoroval mé zhroucené já.

Ale i přesto se zajímal, byl pozorný, nádherně voněl i vypadal. A když se konečně zasmál? Hřálo to u srdce. Čas od času dokázal být i milý. Ale to nejstrašnější na tom bylo, když jsem potlačovala tu pravdu, že je oddán někomu jinému. Že jeho chování mohlo být jen hrou, která mě měla oslabit.

Pokud ano, tak se mu to povedlo. Byla jsem zničená tou představou, že by se mu něco stalo, nebo že by již nikdy nestál po mém boku. Toužila jsem po jeho doteku, i když jsem věděla, že je to špatné. Dával mi občas znát svou náklonnost, avšak já jako bych od něho v tu danou chvíli chtěla jednoduše utéct. V tu danou chvíli jsem se svým způsobem možná bála. Čeho? Možná zrady, bolesti.

Zabořila jsem se více do sedačky a očima sledovala zasněžený chodník Norwenu, který osvětlovaly lampy rozeseté po celém městě. Má duše byla plná hněvu a nenávisti. Chtěl mě trestat za něco, co jsem neudělala. Cítil potřebu si vybít zlost na Strážkyni. Avšak ta, která mu zkazila před stovkami let plány již neexistovala. O to se postaral a teď, jako bych byla na řadě já.

Já však hodlala jeho plány zhatit. Přetrhat je, zničit. Nedodržel slib. Měl všechny nechat odejít. Slíbil, že se nikomu nic nestane. Že se El nic nestane.

Zatnula jsem zuby. Byla jsem rozhodnuta. Až bude šance, zabiji ho a jeho plány přímo před jeho zrakem rozdrtím na padrť. Ať zažije takové utrpení, které ještě nikdy nezažil. Pošlu ho do pekel, odkud se již nikdy nevyhrabe. A Drase bude poté konečně volný.