Strážkyně✔

~24~

Sněhové vločky se začaly pomalu snášet z tmavého nebe, které pokrývaly jednotné šedé mraky. Již napadaný sníh vydával vrzavý zvuk pod každým mým jednotlivým krokem. Před ústy se mi srážel dech. A já, naprosto nevnímající mé kompletní vyčerpání, jsem se hnala za myšlenkou záchrany El. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, že to možná nezvládnu, že jsem unavená a mé tělo protestuje proti tomuto šílenství.

Něco v mé hlavě mě nekompromisně pobouzelo dál. Našeptávalo mi, že to dokážu. Dokážu ji dostat domů, do bezpečí a tepla. Každý můj výdech plynul okolo mě jako bílý mráček a do plic se mi při každém nádechu zařezávalo milióny jehliček.

Šla jsem tak rychle, jak jsem jen mohla a cesta vedoucí do lesa byla čím dál tím blíže. Už to bylo jen něco okolo kilometru, než bych narazila na bránu hřbitova za městečkem. Chybělo tak málo, abych se k ní dostala. Tak malý kousíček a přesto takovou dálku, kdyby přede mě nevkročila postava.

Zarazila jsem se. I přesto mě ale vidina záchrany El nepřešla. Jako bych věděla, že ji najdu. Jako by mi další hlas v hlavě našeptával, jak jsem statečná. Že El zachráním. Pobouzel mě kupředu.

„Uhni mi z cesty, Drasei," zavrčela jsem popuzeně a pokusila se ho obejít, ale pohyboval se jako můj odraz ve zrcadlu. Kam jsem šla já, tam ukročil i on. „Jdi mi z cesty!" křikla jsem rozhořčeně a znovu se pokusila skrz něj dostat.

„Ovládá tě to, že?" řekl klidným hlasem. Jako by ho nic z toho neznepokojilo.

„Jdu pro El," odvětila jsem již naštvaně. Byla stále v tom kostele, jistě se bála a já ji byla na dosah.

„Zemřela bys tam," oponoval. Stál vznešeně přede mnou ve svém tmavém kabátu a svůj ledový pohled upínal na mé roztřesené tělo.

„Říkám to naposledy, Drasei."

Cítila jsem se jako omámená a přesto pokračovala dál. Své tělo jsem již neovládala plně sama. Kontrolu převzal někdo jiný.

„Jdi-mi-z cesty," procedila jsem přes zuby a mé prsty na rukou obklopila rudá záře. Točila se jako nikdy nenasytné plamínky v ohni, ale nepálila. Byla součástí mě samé.

„Nejsi dost silná," podotkl a měl pravdu. Klepaly se mi ruce i nohy. Víčka se mi pomalu sama zavírala únavou, ale přesto jsem stála na nohou a používala magii, kterou jsem vůbec neznala. I přes to všechno mě to hnalo dál. Hnalo směrem k ní.

Zafoukal vítr, sníh mi šlehal do promrzlých tváří a prstů. On jen stál a hleděl svýma modrýma očima až do mé duše. V té temnotě okolo, jako by téměř zářily.

„Odejdi, Drasei," zašeptala jsem bezradně. Ovládalo mě to. Magie převzala vládu nad tělem a myšlenkami a něco to ještě podporovalo...

Trpí, Ario. Čím dál tím více trpí, zašeptal znovu ten mužský hlas v mé hlavě. Všechno to zhoršoval. 

„Jdi!" sklonila jsem pohled sledující mé třesoucí se dlaně, ve kterých se hemžilo více rudé záře, než před chvílí.

Chtěla se předvést. Být znovu využita, ať už to mělo být jakkoliv a já selhávala. Mé veškeré ovládání, které se na chvíli vrátilo, bylo zase skoro pryč.

El, El, El... Znělo mi stále v hlavě.

Bylo to naléhavé, smutné a prosebné. V hlavě mi běžela spousta myšlenek a vzpomínek na ten večer, kdy zemřeli rodiče. Ta bezradnost z toho, že jsem je nemohla zachránit. Vše to najednou nabralo na váze a já pocítila ještě větší nutkání zachránit alespoň ji.