Strážkyně✔

~28~

EITHNES

Žena se šedivými vlasy položila konvici s vodou na rozžhavená kamna, poté si založila ruce v bok a protáhla si záda, až v nich zakřupalo. 

Bylo to jen něco přes půl hodiny, co ji Aria opustila v lese a šla si po svém, zatímco se žena vrátila do svého domku na teplý čaj a něco ke snědku. Byla to již druhá Strážkyně, kterou v její rodině cvičili a ona se bála, že se v ní spletla stejně tak, jako kdysi její sestra v Pele.

Rána, kterou jí Aria v lese trefila byla slabá, ale i přesto staré ženě způsobila jistou bolest. Již nebyla nejmladší a i na čarodějku již měla za sebou spoustu let. Kouzla ještě svedla, ale některá z těžších jí dělaly již problémy.

Stařena si po ohřátí vody zalila do konvice čaj a společně s ním, hrnkem a medem, se vydala do svého křesla.

Pohodlně se usadila a spokojeně si mlaskla. Nalila si čaje a horký hrnek svírala ve svých rukou.

„Čekala jsem tě," pronesla náhle klidným, smířlivým hlasem. Muž stojící v černé kápi u dveří se nepatrně usmál a vystoupil ze stínů.

„Věděla jsi, že přijdu," prohodil klidně, a přešel až ke křeslu, kde stařena seděla.

„Já vím všechno," odvětila.

„A přesto se stále ptáš na otázky, na které znáš dávno odpovědi." Zasmál se vznešeně a sundal si z hlavy kápi. „Takže to uděláme zkráceně, Eithnes. Nemám času nazbyt." Jeho temné hnědé oči se zabodly do stařeny a černé elegantně sčesané vlasy mu přidávaly na tajuplnosti.

„Nedám ti to, oč žádáš." Naklonila mírně hlavu na stranu a jeden koutek rtů jí vyjel směrem nahoru v pohrdavém úšklebku.

„Asi mě špatně chápeš," zasyčel a skláněl se nad ní jako temná smrtka v plášti. „Toto nebyla prosba."

Stařena se pousmála a zvedla se ze svého křesla. „Vidím jak tvou budoucnost, tak i tu mou. A mohu ti prozradit, že je v ní místo jen pro jednoho z nás. Takže ať už se rozhodneš jakkoliv, můj amulet ti nepředám. Nejsem blázen," ucedila a tlukot jejího srdce pomalu zrychloval. Viděla vše, co se stane a byla s tím plně smířená. Osudu se neodporovalo, ať už byl dobrý, či špatný.

„Jsi blázen, když odmítáš osud, který by ti dal takovou moc, o které se ti nikdy ani nezdálo." Jeho hluboký hlas se rozezníval po místnosti a navozoval tajemnou atmosféru při svitu poblikávající svíčky.

„Tvým osudem je selhat, Gromare. A ty s tím nic nenaděláš!" Zasmála se naposledy těsně před tím, než ji čepel projela hrudí a zasáhla srdce. Po vrásčité tváři jí stékala poslední slza, ale i přesto se vítězně usmívala. Věděla, že toto nebyla prohra, ale začátek krutě vybojovaného vítězství.