Strážkyně✔

~5~

Probudila jsem se krátce po desáté hodině ranní. Ještě stále rozespalá jsem sešla dolů do kuchyně. Dala jsem vařit vodu na čaj a mezitím se opřela o linku, pozorujíc varnou konvici, která pomalu ohřívala vodu.

Cítila jsem se unaveně, vyčerpaně. Jako bych snad celou noc nezamhouřila oči. Sice to nebylo poprvé, co jsem se cítila takto nefunkčně, ale toto bylo i na mě moc.

Voda se konečně dovařila. Nepřítomně jsem vyndala hrníček z poličky, vložila do něj čaj a zalila ho vařící vodou. Ihned se z hrníčku vyvalila pára a pohladila mě na pokožce obličeje. Sedla jsem si s ním ke stolu a zadívala se ven.

Ačkoliv byla ještě oficiálně zima, venku nádherně svítilo slunce. Jeho paprsky dopadaly na čistě bílý sníh nacházející se na zahradě za domem. Střechy ostatních domků byly poseté těžkým sněhem.

Zaregistrovala jsem bouchnutí hlavních dveří. Vyrušilo mě z mého zasněného hledění na zasněžené město. Měla jsem na něj nádherný výhled, jelikož se dům tetičky nacházel na jednom z vyvýšených míst a okolo nestály žádné velké domy.

„Ario?" ozval se až příliš sladký hlas tetičky, vycházející zpoza dveří vedoucích do chodby. Neodpovídala jsem. Bylo by zbytečné křičet, že jsem v kuchyni, když vždy jako první zamíří stejně sem.

Otočila jsem hlavu, když vešla dveřmi do kuchyně a její rozzářený úsměv prosvítil celou místnost. Stříbrné vlasy měla sčesané do úhledného copu a na nich ještě krapet chladného sněhu, který se pomalu začínal rozpouštět.

„Něco pro tebe mám," začala natěšeně a posadila se opatrně ke mně. Z tašky, kterou měla u sebe, začala něco štrachat. Nadzvedla jsem obočí, když z ní vytáhla bavlněné pytlíky. Neměla jsem sebemenší ponětí, oč se jedná.

Vyndala jich celkem pět. Nakonec k tomu přidala malou dřevěnou krabičku. 

„Co je to, teti?" Tázavě jsem se jí zadívala do očí, ve kterých jí poletovaly jiskřičky.

„Přeci dárek pro tebe," zaculila se pyšně. 

Nejistě jsem si prohlížela pytlíky a dřevěnou krabičku umístěnou na stole.

„Dárek?" pokračovala jsem nejistě.

Tetička se zasmála a dodala: „Ke tvým narozeninám, zlatíčko." 

Nastalo trapné ticho. V mé hlavě zavládl zmatek. Narozeniny? Dneska? Nechápala jsem to. Jak jsem na to mohla sakra zapomenout? Neměly být zítra? V sobotu? Dnes byla sobota!

„Snad jsi nezapomněla," rejpla si a popostrčila pytlíky směrem ke mně. Raději jsem tento komentář ignorovala.

„Co je v nich?" Přivírala jsem oči a pytlíky si pečlivě přeměřovala pohledem.

„Vše ti za chvilku vysvětlím. Ale nejdřív," vzala do ruky krabičku z navoskovaného dřeva a pomalu mi ji podávala, „otevři toto." Náhle vypadala klidně, vyrovnaně. Jen já byla z toho všeho roztěkaná.

Vzala jsem si ji od ní a pomalu ji otevřela. 

„Předává se z generace na generaci," řekla, když jsem v ní uviděla zlatý náhrdelník s nádherným přívěškem. Přívěšek byl dechberoucí rudý kamínek, okolo kterého se nosně obepínalo různě pokroucené zlato.

„Je nádherný," vydechla jsem unešeně. Opravdu z něho přecházel zrak.

„Jen mi slib, Ario," chytila mě důležitě za ruku a upřeně mi hleděla do očí, „že ho budeš navždy chránit. Bude se sice jistým způsobem chránit sám, ale nedokáže zastavit vše. To budeš muset popřípadě ty." Propalovala mě svým uhrančivým pohledem. Chvíli mi připadala jako blázen, to ona občas uměla.