Strážkyně✔

~14~

Poté, co se situace na chodbě uklidnila a všichni se začali vytrácet zpět do svých tříd, jsem El poslala napřed a já sama společně s ním na chodbě zůstala až do úplného vylidnění.

Stále tam nejméně deset metrů ode mě stál se zavřenýma očima. Ta temnota, kterou jsem předtím pocítila se vytratila a zbyl už jen mráz, jež se mi rozpínal po celém těle. Jak to jen dělal?

Udělala jsem krok kupředu a pomalým krokem s bušícím srdcem v mé běsnící hrudi došla přímo až k němu.

„Já jen," nasucho jsem polkla a zadívala se na špičky svých bot. „Děkuji." Hnědé vlasy mi sklouzly do obličeje. 

Panovalo dlouhé ticho, než ho prolomilo zvonění zvonku, oznamující začátek hodiny. Zvedla jsem k němu pohled, jen abych mohla čelit těm očím. Shlížely na mě ze shora a jejich mrazící schopnost neselhala. Kompletně mě pohltily. Vpily mě do sebe a já jsem se jimi nechala ovládat. Pomalu na mě začínaly působit jako droga. Chtěla jsem ji víc a víc, i když to nebylo možné. Tohle nemělo být možné.

„Už ti nikdo z nich nebude ubližovat," řekl a tím mě probudil. Uhnula jsem pohledem a na malou chvíli přitiskla víčka pevněji na oči jen, abych se mohla vzpamatovat. Chtěla jsem se ho zeptat, proč to udělal. Proč mě brání? Než mě vyrušil hlas učitele, který si za jeho zády odkašlal.

„Nemáte být už připraveni ve třídě?" Vykoukl zpoza jeho zad, jelikož velikostí sahal těsně pod Brianovi ramena. „Slečno Ario?" Nadzvedl přísně jedno obočí a poté pohled zabořil do Drase. „Vy musíte být Brian Drase, že?"

Kluk s havraními vlasy svůj pohled zabořil tentokrát do něho a elegantně kývl hlavou. Působil tak klidně a vyrovnaně. I pana učitele Simonse to vyhodilo z rovnováhy. Sklopil mírně hlavu jako pokořené zvíře a utrousil pár poznámek o tom, že bychom po zvonění měli být vždy již připraveni ve třídě. Následně nás poprosil, abychom vstoupili do třídy a usadili se na svá místa. Nakonec jsem ztěžka dopadla na židli vedle El a hodila tašku vedle na zem.

„On vás načapal učitel? No ty brďo," zachichotala se a potom pohledem hodila po Brianovi. „Tak co jste na té chodbě dělali, hm?" zamrkala a lišácky mě pozorovala.

„El!" drkla jsem do ni loktem s tichým smíchem. „Nic. Jen jsme si povídali," pousmála jsem se a podívala se jeho směrem. Byl v přední lavici u stěny, úplně na opačné straně třídy. Seděl zpříma, skoro až nepřirozeně. Jeho tmavě šedá košile mu dokonale padla, a on celý? I přes tu veškerou eleganci mi připadal jiný.

Stále z něho sálala ta temnota, kterou jsem cítila už na té chodbě. Otočil ke mně mírně hlavu a chladně mě probodl pohledem. Už nepůsobil ani trochu mile či ochranářsky. Nevyzařovalo z něho žádné dobro. Jako by neměl duši.

Od hrudi se mi začalo roznášet příjemné teplo, až se z něho pomalu stávalo pálení. A čím intenzivněji jsme se na sebe dívali, tím více to pálilo. Probudilo mě to. Znovu. Sklopila jsem hlavu a opatrně kamínek vyndala z výstřihu svého šedého, chlupatého svetříku. Mírně zářil a v dlaních malinko pálil.

Otočila jsem se zpět na Drase. Viděla jsem, jak se jeho hrudník pohybuje prudčeji než kdy předtím. Měl pevně zatnuté pěsti. A jeho pohled? Směřoval přímo na rudý kamínek v mých dlaních.

„No ty bláho!" zašeptala unešeně El přímo vedle mého obličeje a s vykulenýma očima pozorovala přívěsek. Pootevřela pusu a zamrkala. Lekla jsem se.

„Proboha, El!"

„Že pálí!?" řekla, dotkla se ho ukazováčkem a se sykotem ho rychle zase stáhla. „Fakt pálí!" valila oči. Pohotově jsem ho zandala zase zpět a pociťovala, jak pomalu ztrácí teplotu.

„El! Co to děláš?!" okřikla jsem ji potichu.

„Vytahuješ tady ten tvůj světélkující šutr! Tak co myslíš?" Přimhouřila oči a složila ruce na hrudi.

„Bože," zaúpěla jsem. Promnula jsem si tvář a očima občas přelétla Briana. Tentokrát již hleděl přímo před sebe. Avšak dlaně měl stále dané v pěst a na krku mu vystoupila žíla.

„O přestávce ti něco řeknu," zašeptala.

„Slečno Elenoro. K tabuli!" zakřičel přes třídu Pan Simons.

„Jsem El," utrousila, když vstávala z lavice a kráčela nevrle přímo k tabuli.

*

„Tak cos mi to chtěla říct?" vychrlila jsem na ni ihned, jak zazvonilo na přestávku a paty pana Simonse opustili třídu.

„Mám něco ohledně smrti Sarah. Už proběhla pitva a hádej co." Skousla si netrpělivě spodní ret. Netrpělivě jsem ji pozorovala a čekala, co z ní vypadne.

„Tak co?!" povzbudila jsem ji.

„Hádej jak umřela?" upřela na mě svůj pohled. Nadzvedla jsem jedno obočí.

„To je trochu neuctivý, El," pokárala jsem ji.

„Pfff, fajn," zakroutila očima a pokračovala. „Smrt prý nešla určit. Sice měla pár řezných ran, podlitin, ale z toho umřít nemohla." Její oči jiskřily, když mi to vše říkala.

„Tak třeba umrz-"

„Ne, ne! Právě že umřela prý ještě předtím, než bylo její tělo vystaveno mrazu. Nebylo to vykrvácení, nebylo to umrznutí, otrava krve, infarkt, prostě nic! Nevědí, co se jí stalo," rozhodila rukama. „Být tebou si dávám teď bacha. Třeba nás to mělo varovat, nemyslíš?"

V hlavě se mi znovu mihlo to místo. Bylo šero, i když se světlo od sněhu v celku odráželo. Opadané stromy, jejich kořeny pod sněhem pletoucí se mi pod nohy a také ty symboly značící věčné zatracení. A následně ten druhý, vyřezaný pod dívkou. Varování.

„Varování, varování..." přemýšlela jsem nahlas. „To je ono, El!" Chytla jsem ji za ramena a mírně s ní zatřásla. „Je to celé varování!''

Jen na mě nechápavě koukala s vykulenýma očima a její krátké blond vlasy jí díky mnou zaviněnému třesení s ní popadaly do obličeje.

„Fajn, tak to je... super," vyhrkla zmateně.

„Je to varování pro mě, El!" vykřikla jsem na ni celá rozklepaná.