Strážkyně✔

~42~

BRIAN

Brian Drase kráčel po boku Šestého. Jeho srdce a duše se vzpouzeli, ale mysl a tělo patřilo jinému. Tomu, kterého tolik nenáviděl a opovrhoval jím. Neměl na výběr pokud šlo o to, co by chtěl, nebo nechtěl. Něco ho pokaždé popostrčilo směrem, který zvolil jeho stvořitel. Měl se proměnit? Učinil tak bez jediné známky vzpurnosti. Měl zabít? Konal tak bez zaváhání. I přesto se za to nenáviděl. Neměl na výběr a to ho po každém novém příkazu stálo další úlomek zhýralé duše, který mu ještě zbýval.

Nesnášel ten pocit spoutanosti, bezmoci. Ale svět byl kruté místo bez kapky slitování, což již dávno pochopil. A ačkoliv neměl jedinou vzpomínku na to, jaké to musí být u něj doma, nepřál si někdy nic jiného, než se tam moci znovu vrátit. Protože již dlouhou dobu nepoznal význam slova domov.

„Zítra všechno započne, Dermare," pousmál se Muž v kápi. Drase nenáviděl jméno, které mu bylo kdysi přiřazeno. Nosil ho, nikdy se s ním však neztotožnil.

Zastavili u velké zdi, která se schovávala za mnoha keři a trnitými popínavými rostlinami. A i když svět okolo zahaloval stín, Drase až moc zřetelně viděl, že zeď oddělovala jeskyni a svět za ní z nějakého důvodu.

„Proč jsme tady?" ozval se hlubokým hlasem ochraptělým nechutí být na tomto zapovězeném místě. Zamračil se a bystře pozoroval kamenitou oponu. Musela být vytvořena magií. Cítil ji. Poletovala všude okolo něj a usedala na jeho bledou pokožku. Zvláštně šimrala.

Stěna, kterou byla jeskyně zastavěna, nemohla být vytvořena žádným člověkem. Na to byla až příliš perfektní a stará.

„Jediný důvod, proč jsem tě zavedl až sem je, abys mohl spatřit úsvit naší budoucnosti." zlověstně se zazubil. Cítil z něho ale i kapku vzrušení a nedočkavosti. „Za touto zdí je jeden z mých bratří. Ani on neunikl ničivé síle Pely. Již chápeš, co Strážkyně dělají? Ničí nás. Snaží se vymýtit vše, co jim z našeho světa přijde pod ruku. Arianna je stejná, jako byla kdysi Pela. Pokud mi nezničíme ji," stočil mírně pohled na Drase, „tak ona zničí nás. Jednoho po druhém. Snad již chápeš, proč jsem byl nucen tě potrestat, že ano?"

Drase zatnul zuby, své dlaně sevře v pěst. Více nežli jeho trest, ho ničila představa, že by se Arie mohlo něco stát. Znamenala pro něj jediný závan naděje a světla, který za posledních pár staletí dostal. Byla pro něj náhle celý svět. Nechápal nic, co ho k ní vázalo, ale nehodlal se toho pocitu pustit. Líbilo se mu cítit. Rozhodně se to jevilo mnohem lepší než ledový mráz protínající jeho srdce a nekonečná temnota.

„Tak chápeš?!" zahřměl Šestý a jeho zvučný hlas se rozezněl, odrazil se od stěny oddělující jeskyni a nesl se dál lesem v podobě ozvěny. Z korun stromů vzlétli poplašení ptáci a se zlověstným křikem a zběsilým mácháním křídel prchali pryč. Drase jen mírně přikývl na náznak souhlasu.

Ještě v tu chvíli cítil bolest, když myslel na chvíli, kdy si připadal, že se jeho hlava rozletí na tisíce částí. Mučil ho, ale pomalu. Tak, aby si zapamatoval co provedl. Trvalo to hodiny a nemělo to konce. Měl ji zabít. Zbavit se Strážkyně, ale to on neudělal a za to byl potrestán. Ta bolest byla nepřiměřeně prudká a sžíravá. V ten moment chtěl zemřít, nebo se proměnit. Šestý mu nedovolil ale ani jedno. 

„Dobrá tedy," mlaskl si spokojeně muž. „Teď mi dokaž svou užitečnost a důvod, proč jsem tě již dávno neposlal jako mrtvolu přímo do pekel."

Tázavě na něj pohlédl. Jeho havraní vlasy a obočí silně kontrastovali se zasněženou krajinou okolo nich a z ledových očích přímo sálal vzdor, potlačován temnou magií. Padlý anděl. Jak jen daleko od toho zpropadeného momentu klesl.