months. // štvrtecký

year two: july

Napsáno: 1. srpna

Ahoj, ahoj.

Jsem zase tady.

Minulý měsíc byl šílený.

Sama se divím, že ještě žiju.

Byl to měsíc plný tvrdé dřiny.

Ale myslím, že se vyplatila.

Dneska si balím a jedu domů.

Slovinsko bylo dokonalý, ale potřebuju víc zamakat na síle rukou.

Proto jsem se rozhodla poslední týden absolvovat doma.

Dva tréninky denně v posilovně.

A jeden potom na kolečkových lyžích.

Potom máme individuální přípravu a 1. září vyrážíme ještě celá skupina na další, tentokrát kondiční přípravu.

Kde jsem skončila.

Jo.

Naše čaje s Kubou pokračovaly a dnes máme ten poslední.

Zítra ráno utíkám na vlak a mizím odtud.

Budou mi všichni chybět.

On ale mnohem víc, než všichni ostatní.

Byl takový moje sluníčko tady.

A tím, že jsme tu byli jediní takto mladí, když nepočítám Áďu Václavíka, tak jsme spolu trávili hodně času.

Kuba mi dokonce řekl, že se musím přijít podívat na letní mistrovství v biatlonu, tady u nás.

Nedalo se to odmítnout.

Každá chvilka s ním utekla neskutečně rychle.

Až mě to mrzelo.

Že jsme toho nezvládli víc.

Ale pořád byl mezi námi čistě kamarádský vztah.

Nic bych na tom neměnila.

Motivoval mě, abych makala víc, abych ho pak na podzim potrápila na posledním tréninkovém bloku.

Sice on navíc ještě střílel, což jsem nechápala.

Jednou mě vzal s sebou na střelnici.

Byla jsem ráda, že jsem se trefila do té desky.

Při dalším kole jsem kontrolovala rychlost a už mi na ležce spadly tři terče.

Sice jsem tam proležela asi minutu, ale to je věc druhá.

Kuba říkal, že po několika trénincích bych klidně mohla k nim.

Že holky berou každou novou šikovnou krev.

Jen jsem se tomu zasmála a nepřemýšlela nad tím.

Připadalo mi to hloupě.

Ale i tak jsem pár dní jezdila s malorážkou na zádech a občas jsem si zkusila střelit.

I tak jsem radši zůstala u klasiky.

Jestli mi to vydrží, to se uvidí.

No, radši jdu za ním, ať nečeká.

Měj se.

Tvoje Annie. 💛