months. // štvrtecký

year three: october

Napsáno: 2. listopad

Ahoj deníku!

Tak jsem tady.

Dneska je to deset dní, co jsme tady, v Norsku.

Miluju to tady.

Klidně bych tu mohla být napořád.

Je tu spousta sněhu.

A jsem ráda, že už můžeme naskočit do pořádných tréninků.

Taky se musím pochlubit, že na střelnici už tolik nechybuju.

Teda.

Ležky se mi čistit daří.

Občas tam jeden terč zůstane, ale to není žádná obrovská tragédie.

A ve stoje.

To je krapet horší.

Nula se mi párkrát povedla, ale většinou to bývá jednička nebo dvojka.

Ale nebudu lhát.

Začátkem tréninku jsem dávala i čtyřky.

Takže to vidím, jako velkej pokrok.

A už se těším, na ty testy.

Jedeme je desátýho.

Takže mám vlastně ještě týden pořádně natrénovat.

Poprvé jsme na pokoji s Kubou spolu.

Nevím, jak se mu to podařilo zařídit, ale mám z toho radost.

Je fajn, že můžeme být o volných chvilkách spolu.

Jen tak lenošit.

Povídat si.

Mlčet.

Užívat si ty momenty.

Ale i tak.

Je tady taková malá věc.

Jmenuje se Adam.

Adam Václavík.

Kubovi se nelíbí, že se bavíme.

Že jsme si jednou po tréninku povídali.

Ptal se mě na moje stojky.

Jak jsem se dokázala tak zlepšit během několika málo měsíců.

Chtěl jen poradit.

A Kuba mě ten den skoro pakoval z pokoje.

Naštěstí jsem mu to vysvětlila.

Úplně obyčejně.

Pochopil to, ale stejně.

Zase jsem z něj cítila tu žárlivost.

Ale pár milejch slov a hezká noc to vše zlepšila.

Sice Adama občas provrtává pohledem, ale není to nic už tolik hrozného.

No nic.

Půjdu ještě do posilovny.

Chci si dát pár věcí na ruce.

I když už jsme po večeři a je něco málo po osmé, tak musím.

Chci být na ten boj o reprezentační áčko připravená.

Myslím, že to takhle trenéři vymysleli dobře.

Je to spravedlivé, vůči momentální formě.

A kdyžtak, stejně se mohou dělat různé čáry z IBU Cupu, či brát od juniorů.

Měj se.

Já jdu makat.

Naplno.

Tvoje Annie. 💛