Autumn meeting ✔

.4.

Ráno mě neprobudí budík, nýbrž Thomas. V zrcadle se leknu sama sebe. Mám oteklé a zarudlé oči a mé kruhy pod očima by nezakryl ani nejlepší korektor na světě. Když si na řasy nanesu několik vrstev řasenky, konečně vypadám trochu k světu. Převleču se do odpudivé školní uniformy a neubráním si povzdechu. Neforemnou bílou košili doplňuje černá vázanka okolo krku a klasická černá sukně je snad nejhorší z celé uniformy. Nikdy jsem neměla ráda formální oblečení a sukně, či šaty pro mě představovali hotovou noční můru. Vlasy si rozčešu, což mi dá pořádně zabrat, protože jsou pořádně zacuchané a nechám je volně splývat s mými zády. Poté si už jenom na rty nanesu ovocný balzám, popadnu batoh a vydám se do kuchyně na snídani.

V kuchyni Thomas připravuje honosnou snídani a u kuchyňského ostrůvku už sedí Ethan, který mě pozoruje s úšklebkem. „Dobré ráno." usměje se na mě Thomas. „Dobré ráno." úsměv mu oplatím a sednu si vedle Ethana. „Dáš si vajíčka Melisso?" zeptá se Thomas a já s díkem přikývnu. „Pěkná uniforma." uchechtne se Ethan a já si odfrknu. Jsem zvědavá jak dlouho s ním vydržím, aniž bych zešílela. „Máme kafe?" obrátím se na Thomase a ten přede mne postaví hrnek s kávou. Když dojím, podám Thomasovi špinavé nádobí a ten mi na oplátku podá hnědý papírový pytlík. „Co to je?" zeptám se. „Tvoje svačina." odpoví a do ruky mi vtiskne několik bankovek, když na něho vrhnu nechápavý pohled, podá mi jednoduché vysvětlení: „Peníze na dnešní oběd." Na dnešní? Tohle by mi vystačilo na celý týden. Ethan vstane a vmísí se do rozhovoru: „Tak už pojď, nebo snad chceš přijít pozdě?" Rozloučím se s Thomasem, v šatně si vezmu svojí bundu a následuji Ethana do auta. 

New York je obrovské město a ranní doprava je tady šílená. Nejmíň tak třikrát jsem už měla pocit, že do nás někdo nabourá a my skončíme navždy uvězněni v tomhle autě, ale Ethan vše zvládl perfektně. Ucítím, jak mi v batohu vibruje mobil, proto batoh otevřu a podívám se na obrazovku mobilu. Aubrey. Bože, jak mi ona chybí. Seznámily jsme se hned první den střední školy, když si neměla ke komu sednout. Někdy jsem měla pocit, že mi dokáže rozumět jenom toto blonďaté, sarkastické stvoření. S hlubokým nádechem hovor přijmu. „Mel! Proč si mi včera neodpovídala?" uslyším vzápětí místo pozdravu. „Taky tě zdravím." uchechtnu se a Ethan vedle mě zakoulí očima. „Neodpověděla jsi mi na otázku!" zasměje se. „Tak jaký je tvůj táta?" zeptá se. „Bohatý, víc jsem o něm nezjistila." myknu rameny. „Aha. A co New York? Jsou tam pěkní kluci?" Když Ethan vypne hruď, je mi jasné, že nás slyší. „Ne, pouze samí idioti." uchechtnu se. „Puso, vím, že se ti líbím, tak to přiznej." „Kdo to je?" zeptá se Aubrey a já mám co dělat, abych Ethana nepoctila nějakou zajímavou poznámkou. Pouze se nadechnu a v klidu odpovím: „To je pouze jeden idiot." Najednou zastavíme před školou a mě se zhostí nervozita. „Musím končit. Zavolám později." zamumlám a hovor ukončím. Odepnu si pás a už chci vystoupit z auta, ale Ethan mě zadrží a podá mi nějaký papírek. „Co to je?" zeptám se a Ethan se uchechtne. „To je telefonní číslo puso." „To vidím." zakoulím očima. „Prostě mi dej vědět, v kolik končíš, abych tě mohl vyzvednout." vysvětlí mi a já nyní už doopravdy z auta vystoupím.