Autumn meeting ✔

.52.

Sednu si na zasněženou lavičku, nohy si přitáhnu blíž k tělu a je mi úplně jedno, že budu mít celý zadek mokrý od sněhu. Slzy mi tečou po tváři a já se ani nenamáhám je otírat. Vážně to byla jen lež? Něco uvnitř mě tvrdí opak, něco mi říká, že Ethan se mnou nebyl pouze pro peníze mého otce, ale... Kdyby aspoň něco udělal, vyběhl za mnou, snažil se mě zadržet... Ale on neudělal nic.
Oklepu se zimou a promnu si ztuhlé prsty. „Jsi v pořádku, dítě?" ozve se dámský hlas za mými zády a já sebou polekaně trhnu. Starší baculatá paní v otrhané zimní bundě obejde lavičku a zastaví se přede mnou. „Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit..." řekne konejšivým hlasem a víc si na hlavu narazí modrý čepec, ze kterého jí čouhají šedivé vlasy. Poupraví se pletené návleky na ruce a zadívá se mi přímo do obličeje. Rychlým pohybem si setřu slzy z obličeje a ruce si založím v podpaží. „Smím si přisednout?" zeptá se mě a já se místo odpovědi posunu na lavičce blíž ke kraji. „Děkuju." usměje se na mě bezzubým úsměvem a přisedne si ke mně. „Určitě musíš být zmrzlá na kost. Na, tohle tě zahřeje." podá mi láhev s průhlednou kapalinou a já prostým gestem odmítnu. Ona pokrčí rameny, odšroubuje víčko a sama se dlouze napije. Když odtáhne láhev od úst, zaklepe se a zase si láhev strčí do kapsy u bundy. Potom se na mě zadívá a řekne: „Běž domů, dítě. Tohle není svět pro tebe. Místní ulice jsou až příliš nebezpečný pro tak křehkou dívku." „Já nemám žádný doma." odseknu i přes to, že to ta žena myslela dobře. Zvednu se z lavičky a svižným tempem se vydám pryč. V jednom měla pravdu. Nemůžu tady venku na mrazu zůstat věčně.
Zbývá otázka, kam se mám jít ukrýt před sněhem a mrazem. Že bych se vrátila zpátky do klubu alespoň pro bundu, nepřipadá v úvahu. Nelhala jsem, doopravdy nemám žádné doma. K Ethanovi domů nemůžu jít v žádném případě, k Jasmine také ne a svoje klíče od domu jsem si nechala u Ethana doma. Sice bych mohla Lindu požádat, ať mi je hodí z okna, ale... Je zde až příliš velká pravděpodobnost, že bych mohla potkat Ethana. Z kabelky vylovím mobil, abych se podívala na to, kolik je hodin a zarazí mě nespočet nepřijatých hovorů jak od Ethana, táty, ale taky od neznámého čísla. Ušklíbnu se. Teď mají tu snahu... Mobil opět uklidím, stejně bych se Lindě pár minut po jedné hodině v noci nedovolala. Stačí někde vydržet těch pár hodin do rána. Jenže do rána ještě několik hodin zbývá.
Když se u přechodu pro chodce zastavím a odlepím oči od země, mám řešení přímo před sebou. Nechápu, proč mě to nenapadlo dřív. Nádraží je otevřené neustále, nezáleží na měsíci nebo hodině. Vlaky jezdí i v noci, navíc uvnitř budovy bude určitě topení... Jakmile vstoupím do majestátní budovy, s velkými obloukovými okny, přesvědčím se o své pravdě. Doslova ohromná místnost je téměř prázdná. Ze stropu visí vlajky Spojených států a na obřích sloupech jsou zavěšeny vánoční věnce, ale co je hlavní, je zde příjemné teplo. Hned jak si všimnu automatu na teplé nápoje, zamířím za ním. Z peněženky vytáhnu poslední drobné a koupím si velké kafe. Je mi jedno, co je to za druh, hlavní je, že je teplé. Chvíli si jen tak ohřívám o kelímek ztuhlé prsty a až když je káva téměř vlažná, pomalými doušky ji vypiju. Pomalým krokem zamířím k jedné ze stěn, která vypadá nejvíc čistě. Sednu si na zem, nohy si přitáhnu víc k tělu a hlavu si opřu o stěnu. Naposledy se podívám na mobil, který nově ukazuje naštvané zprávy. Zprávy si ani nečtu a rovnou je vymažu. Mobil vypnu, uklidím ho do kabelky a zavřu oči.

Nevím, jak se mi podařilo usnout, ale ráno mě probudí až uklízečka, která do mě najíždí svým vozíkem. Najíždět přestane, až když se poněkud vratce postavím na nohy. Poté přikývne, zakřičí na mě něco španělsky a začne vytírat. Rukou si prohrábnu vlasy, poupravím si svetr, a když zjistím, že mi nikdo ani nic neukradl, vydám se z nádraží ven. Co mě zarazí je, že se venku teprve rozednívá. Mobil si opět zapnu, přičemž musím chvíli počkat, než přestane vrnět a oznamovat příchozí zprávy a zmeškané hovory. Vytočím Lindy číslo. Marně. Když to nezvedne ani na druhý pokus, veškerou snahu vzdám. Pomalu se vydám ke stanici metra. Jen stěží se v plánu metra zorientuju a najdu stanici u mého domu. Mojí poslední šancí jsou sousedi. Sice je neznám všechny, ale sousedi určitě znají mého otce a možná mě u sebe nechají do doby, než se dovolám Lindě a získám svoje klíče...
Když se dostanu z metra opět ven, venku je už světlo. Projdu pár bloků, než se ocitnu v našem sousedství. Už chci zazvonit na prvního souseda, když mě zarazí mlhotavé světlo, které vychází z okna otcovy kanceláře. Se zatajeným dechem přejdu k našemu domu a pomalu vyjdu těch pár schodů, které vedou ke vchodovým dveřím. Přiložím ucho ke dveřím, i když nemůžu nic slyšet. Roztřesenou rukou uchopím kliku, otočím s ní a - dveře se otevřou. Vstoupím do haly a zaposlouchám se. Neslyším nic jiného než svůj tlukot srdce. Když se vchodové dveře najednou zavřou, polekaně uskočím a otočím se. „Ty?" zeptám se kluka, který vypadá víc překvapeně než já. „Lucasi? To jsi ty?" zakřičí ze shora Jasmine a já si všechno spojím dohromady.