Autumn meeting ✔

.55.

Probudím se do zasněženého rána. Dnes hodlám v pyžamu zůstat, co nejdéle to půjde. Na nohy si obuju pantofle ve tvaru soba a přes pyžamo přehodím červeno-zelený, kostkovaný župan. Při pokusu svázat si vlasy do drdolu mírně syknu, protože i když je zápěstí obvázané, stále bolí. Na památku mi na zápěstí zůstane nevzhledná jizva. V koupelně si vyčistím zuby a při pohledu do zrcadla se ironicky ušklíbnu. Už nejsem stejná jako ta holka, která před pár měsíci přijela do New Yorku. Změnila jsem se. 
Když si vyměním obvaz na zápěstí, vydám se dolů do kuchyně. Při vstupu do haly mě zarazí obří vánoční strom, který stojí v hale u schodů a špičkou se dotýká téměř až stropu. „Dobré ráno. Líbí se ti?" zeptá se mě táta a já překvapeně přikývnu. „Dobré ráno." odpovím a na přivítanou mu líbnu pusu na tvář. „Dáš si palačinky?" „Ty jsi udělal k snídani palačinky?" zívnu a otevřu dveře do kuchyně. „Zatím ne, ale myslel jsem, že bys mi mohla pomoc." usměje se a začne na pult připravovat vše potřebné. „No, měl bys vědět, že nejsem úplně zdatná kuchařka." „Palačinky snad zvládneme udělat." „Když myslíš..." usměju se a začnu přidávat suroviny do misky.

„Myslela jsem, že se nemá povést jenom ta první a ne i desátá." vyprsknu smíchy a ve chvíli, kdy táta vyhodí další palačinku do koše, vejde do kuchyně Thomas. „Co tady provádíte?" vyděsí se a otevře okno, aby se kouř z palačinek alespoň trochu vyvětral. „S Melissou jsme si chtěli udělat snídani." „Já vám ji udělám." nabídne se a my s tátou automaticky zavrtíme hlavou. „Doktor říkal, že se nemáš namáhat." připomenu mu a táta mu podá bylinkový čaj. Jsem ráda, že je Thomas zpátky doma. Bez něj by to tady... Nebylo ono. „Myslím, že palačinky zvládnu. A vy se připravte, slavnostní večeři sám připravit nezvládnu." ujistí nás a posléze nás vyžene z kuchyně. „Další vaření už dneska nezvládnu." povzdechne si táta a já nad ním zavrtím hlavou. „Budeš muset. Já se jdu převléct, to těsto mám úplně všude." vysvětlím mu a odejdu do pokoje.

Za pár hodin už nám Thomas diktuje nejrůznější pokyny, které sotva stíháme plnit. „Melisso, můžeš míchat tu omáčku?" zeptá se starostlivě a mezitím něčím potře krocana. „Jasně, poraněné mám naštěstí levé zápěstí." přikývnu a omáčku začnu míchat. „Masone, jak jsi na tom s těmi brambory?" křikne Thomas a táta vztekle pohodí škrabku na stůl. „Ta škrabka je rozbitá." sykne, Thomas k němu přijde, a když během chvíle oloupe pár brambor, vezme si škrabku zpátky a začne loupat zbytek brambor. „Jak je na tom ta omáčka?" řekne si Thomas spíš pro sebe, omáčku ochutná, vypne hořák a omáčku odstaví na prkénko. Ve chvíli, kdy se chci zeptat, co mám dělat dál, domem se rozezní zvonek. „Jdu otevřít." houknu na ně a odloudím se k domovním dveřím. I přes to, že by se měl Thomas po návratu z nemocnice šetřit, pracuje stejně efektivně jako před tím. Za dveřmi stojí Becca s kapucí na hlavě a rukama v podpaží. „Becco, co ty tady?" usměju se na ní a pustím ji dovnitř. „Přišla jsem ti dát dárek, zítra bych to nestihla." procedí skrz drkotající zuby a obejme mě. „Přinesu ti tvůj dárek, počkej chvilku." „Žádný spěch, máte tady teplo."
Rychle vyjdu schody a z komody v mém pokoji vyndám malý balíček. Komodu zavřu a vrátím se zpátky k Becce. „Veselé Vánoce." zašvitořím a natáhnu k ní ruku s dárkem. „Šťastné a veselé." přikývne a podá mi dárkovou taštičku, kterou hned zastrčím pod ještě neozdobený stromek. „Otevřeme je až zítra?" zeptám se a Becca se smíchem souhlasí. „Už asi půjdu, doma máme hotový blázinec." „Tady to je taky zajímavý." přitakám a Becca otevře dveře. „ Becco? Co Logan?" zarazím ji a Becca zesmutní. „Nenávidí tě." „To se dalo čekat." povzdechnu si a Becca mi položí ruku na rameno. „Ale víc asi nenávidí sám sebe. On ví, že ty za to nemůžeš, ale..." „Ale je pro něj spíš snazší nenávidět mně než svou matku." vydechnu a Becca se na mě soucitně usměje. „Třeba to jednou mezi vámi bude jako dřív." namítne a já se uchechtnu. „Becco, už to nikdy nebude jako dřív. I když mě přestane nenávidět, stejný to nebude. Náš společný bratr zabil mojí mámu, jeho máma chtěla zabít mě a můj táta zařídil to, že je Lucas ve vězení a Jasmine v blázinci. Ono to ani nemůže být stejný." vydechnu. „Během jednoho jediného dne se mu rozpadla rodina. Stejně jako kdysi mně." šeptnu. Na to Becca už nemůže nic říct, pouze mě obejme a odejde. S trochu skleslou náladou se vrátím zpátky do kuchyně. Jen co otevřu dveře, Thomas mě zase vyžene zpět. Pokud jsem před chvílí byla skleslá, teď se neubráním úsměvu. Ono jenom vidět velkého Masona Wakefielda v zástěře je směšné. No a vidět ho poprvé zmateného a utrápeného je pak přímo k popukání.