Autumn meeting ✔

.25.

Když se vzbudím, hodiny ukazují tři hodiny odpoledne. Protáhnu se a rukou narazím do Ethanovi hrudi. „Jak ti je?" zeptá se a já se převalím na druhý bok. „Pořád zle." zamumlu a odhrnu si vlasy z obličeje. Ethan vstane z postele a poodejde k pracovnímu stolu. „Prospala jsi skoro celej den, před chvílí se tady stavila Becca." uchechtne se a začne se na stole přehrabovat v papírech. „Říkala něco?" „Vesměs ne, někam pospíchala." pokrčí rameny a ze stolu vezme hromádku sešitů. „Nechala ti tady ale učení. Zítra si pro ty sešity přijde. A mám ti vyřídit, že tě nesnáší." zasměje se a podá mi sešity. „Proč mě nesnáší?" rozkašlu se a Ethan mi podá sklenici vody. „Díky." špitnu a on se pouze usměje. „Nechala jsi ji ve škole samotnou." uchechtne se a já nad tím mávnu rukou. „Budu muset jít, tvůj otec mi psal, ať pro něj přijedu." „Ještě nechoď." řeknu naléhavějším hlasem, než bych chtěla a Ethan se zazubí. „Snad ti nebudu chybět?" „Možná budeš." ušklíbnu se a praštím ho polštářem. Ethan mi polštář položí na postel a už chce otevřít dveře, ale já ho po něm opět hodím. „Ale no tak." zasměje se a přijde ke mně pomalým krokem. „Melisso, víš, že bych tady s tebou rád zůstal." zašeptá, nahne se ke mně a pohladí mě po tváři. „Tak zůstaň." usměju se a políbím ho. Lehne si nade mě a já mu položím ruce za krk. Prohloubím polibek a je vidět, že Ethana stojí hodně úsilí odtrhnout se. „Musím už jít. Vrátím se brzo." mrkne na mě a odejde. S povzdychem sebou praštím do postele a pohled mi padne na hromádku sešitů. Zabalím se do teplého županu, na nohy si nasadím bačkory a se sešity se posadím ke stolu. Frustrovaně si sjedu rukou do vlasů a otevřu první sešit. Jedná se o sešit z matematiky, kde je Becca někdy bezradná. Po chvíli to vzdám a sešit odložím, nad nedopsanými zápisky bych strávila věčnost. Vezmu si do ruky sešit z biologie, kde by Becca mohla mít i nějaké zápisky. Po otevření sešitu na mě vypadne docela malý, bílý a přeložený papírek. „Ve čtyři u mě. L." píše se ve vzkazu, který je určen Becce. Když mi dojde, kdo ji vzkaz napsal, vytřeštím oči a zaskočí mi vlastní slina. Rozkašlu se a promnu si krk. Díky dráždivému kašli mě bolí v krku. Jestli to vážně napsal Logan, musím zjistit proč. Ignoruju pulsující bolest hlavy a rozejdu se k šatně. Svléknu si župan a pyžamo a převléknu se do teplého, hnědého roláku a černých džínů. Jindy bych si na sebe nic s rolákem nevzala, ale myslím, že pro můj krk je to dnes ta nejlepší výhra. Mastné vlasy si alespoň pročešu a zakreju je vínovou čepicí. Navléknu si kabát a obuju si své černé, šněrovací boty. Do batohu si hodím mobil, peněženku a klíče a pomalu se vyplížím z pokoje. Thomas něco dělá v kuchyni, takže zadním vchodem jít nemůžu. Potichu sejdu schody, proběhnu halou, a když za sebou zavřu vchodové dveře, zhluboka se nadechnu. U Logana jsem byla pouze jednou a to mě tam vezl Ethan. Pěšky bych tam nejspíš nikdy nedošla. Už se chci vrátit domů, když na protější straně silnice uvidím plán města. Dojdu k přechodu pro chodce a počkám na zelenou. Jakmile se na semaforu objeví zelený panáček, přeběhnu silnici na druhou stranu a zamířím k plánu. Utěšující je, že Logan nebydlí daleko ode mě a metrem tam budu za chvíli. Plán si pro jistotu vyfotím a rozejdu se k nejbližší stanici metra. Při vcházení do metra mě přepadne podivný pocit. Nikdy dřív jsem metrem nejela. Vhodím několik drobných do automatu a z automatu vyjede malá kartička, kterou posléze přiložím k turniketu. Rozhlédnu se kolem sebe a s odporem nakrčím nos. Když přijede metro, málem poskočím radostí. Ve vagonu to smrdí mnohem méně. Posadím se vedle staršího pána a přivřu oči. „Jste strašně zelená." řekne a já místo odpovědi zamručím. „Je vám dobře?" zeptá se a já zavrtím hlavou. Když se rozkašlu, pán si odsedne a zrak všech spolucestujících spočine na mě. Postupně ode mě odstupují a mám pocit, že jsou rádi, když konečně vystoupím. Rychle vylezu z metra a pořádně se nadechnu. Venku se mi dýchá mnohem lépe. Vezmu si mobil a zobrazím si plán města. Podle mapy dojdu před dům Logana a schovám se za několik popelnic dál od domu. Za deset minut by měli být čtyři hodiny a jak znám Beccu mám ještě spoustu času. „Melisso? Co tady děláš?" ozve se za mými zády a já leknutím nadskočím a shodím jednu z popelnic.