Biatlonistka

1. Gumídci

Moje kompletní koncentrace náleží sportu. Už několik let se věnuju závodně biatlonu, ale ještě se mi nepodařilo dosáhnout mého cíle. Jako dítě jsem se naučila skoro dřív lyžovat než chodit a jak čas utíkal, zjistila jsem, že závodění je to, čemu se chci věnovat.

Nečekejte na mém místě žádnou mistryni světa, ani několikanásobnou vítězku olympiády. Patřím do norské, juniorské reprezentace v biatlonu a nějakým zázrakem se mi tam daří udržet. Zní to blbě, já vím. Zkusím to vysvětlit.

Studuji dálkově sportovní management na Univerzitě v Lillehammeru, ale rozhodně to nepovažuji za hlavní náplň svého života, nýbrž nutné zlo. Protože až skončím s biatlonem, co budu dělat? Prodávat čerstvé vafle u stánku bych asi dlouho nedovedla. Moc dobrá studentka nejsem, způsobuje to můj nedostatečný zájem o věc. Zuby nehty se totiž držím snu o tom, že jednou získám zlatou medaili na mistrovství.

V tréninku někdy za předpokladu správné konstelace hvězd a psychického rozpoložení, dovedu porazit kohokoliv z naší tréninkové skupiny. Zvládnu letět jako splašená, zatímco dýchání sedí na jedničku, doplňuje ho perfektní běžecká technika a moje síla. To nemluvím o střílení, které je v mém podání při tréninku často bezchybné. Někdy dokonce s jedním nádechem namísto dvou mezi jednotlivými výstřely. Na takových povedených trénincích bych byla schopná běžet o medaili proti Doro Wierer.

Bohužel co se těchto výkonů týká, daří se mi je předvést jen na cvičišti. Na bojišti se to moc nepromítá. Občas mě trápí pocit, že trenéři už to se mnou vzdali a raději věnují svůj čas a energii těm ostatním z mojí věkové kategorie.

Za mými zády se šušká, že mám závodní trému a strach z úspěchu. Upřímně? Přijde mi to směšné. Jak bych se asi mohla bát úspěchu, který znamená potvrzení té veškeré dennodenní dřiny a odříkání! Na to přece každý z nás sportovců čeká. Chceme ukázat, že jsme nejrychlejší, nejpřesnější a chceme pocítit tíhu medaile zavěšené kolem krku.

Holky v týmu na mě hledí různě, Ingrid shovívavě, nebo snad soucitně a ... Jiní povýšeně... dobře, myslím tím Lisbet a Svenju... protože vědí, že ačkoliv na trénincích držím krok, v závodě mi to natřou jako nic. Malin je jiná. Mám ji ráda, protože mi přijde empatičtější než ostatní. Nejsme kámošky. Nekamarádím se s nikým z U23. Hlodá ve mě pocit, že prostě zůstáváme konkurentkami v boji o místo ve svěťáku a elitě.

Na druhou stranu klukům jsem ukradená. Moje výkony pro ně nehrají roli. Jasně, mají se mnou málo do činění. V individuálních závodech proti mně neběží a do štafet mě trenéři nasazují spíš jen jako náhradnici v případech, kdy se jiné holky, ty výsledkově stabilní a spolehlivé, z nějakých důvodů nemohou postavit na start. Ve štafetách se můj výkon skoro ztrácí. K trestným kolům se naštěstí "propracuju" jen výjimečně, protože raději volím pomalejší střelbu bez riskování a obvykle tak vystačím s náhradními náboji. Vážně se mi tím stylem daří nekazit svou účastí ve štafetě výsledek celému mančaftu. Uf.

Moje výhoda leží v naprostém soustředění na sport a dobré imunitě. Dávám si pozor, abych se nenachladila a nezranila. Něco mi říká, že to je jediná cesta, jak zůstat v hledáčku trenérů. Náhradnice přece musí být pořád ready. Né, že by mě to uspokojovalo. Chci víc. Vím, že na to mám.

Někdy bojuju s hledáním motivace pro trénink. Vzdát se vyspávání, polehávání na gauči u televize a žraní zákusků kvůli sportu, není jednoduchý, jak by se mohlo zdát. V praxi to znamená, že vnitřní boje svádím v podstatě neustále.

Když jsme u toho, mám skvělou mladší sestru. Sport ji nezajímá, takže neřeší co jí a jak moc plýtvá časem válením se u telky. Její vášeň jsou totiž filmy a vzdychání nad krásnými herci. Někdy je děsná prča ji u toho pozorovat, ale zároveň mě hrozně vytáčí, když o nich blábolí furt dokola.

,,Můžeš si dokonce vybrat barvu," oznámila mi velkoryse Lilja - tak se jmenuje, a otevřela pytlík s gumovými medvídky haribo.

A co je na tomhle tak strašně super? No, přece že nemusí narozdíl ode mně hledět na svou váhu a máme takovou domluvu, že já si smím z jejích sladkostí dát trošičku a ona dojí zbytek. Třeba načne čokoládu a já si od ní vezmu řádku. Dneska mi dovolila dát si dva medvídky haribo. Dřív jsem docela bojovala s váhou a nechci ten problém řešit znova, takže disciplína v tomhle ohledu je nevyhnutelná.

,,Lil, fakt tě miluju," sevřela jsem její hlavu do podpaží, jak jsem procházela kolem sedačky, na které ležela rozvalená, opírajíc se o područku.

,,Nech mě, otrapo," vztekala se.

Se smíchem jsem ji pustila a ještě jsem ji rukou zezadu drcla. Nechtěla si to nechat líbit a překvapivě rychle po mojí ruce chňapla a sevřela mé prsty. "To máš za to," zavrčela zpruzele, když mi prsty začala kroutit.

,,Au! Přestaň! Pravačku ne!!!" zaječela jsem víc hrůzou nad tím, aby mi v prstech nelouplo, než nad tím, že by to skutečně bolelo. Prsty pravé ruky totiž ovládám spoušť.

,,Huh," ihned povolila stisk a sklopila omluvně pohled zpět k pytli s medvídky, "Sorry, kámo, ale nemělas provokovat."

,,V pohodě," zamumlala jsem, zatímco jsem si procvičovala ruku a zkoumala, jestli prsty fungují jak mají. Zbláznila bych se, kdyby se mi zrovna teď stalo něco, co by mi znemožnilo trénovat a jet na mistrovství. 

Dostala jsem jednoho zeleného a jednoho červeného medvídka, to jsou Lilči nejoblíbenější.

,,Dík." Cucala jsem je dlouho, protože na další už dnes nemám nárok.

Jednou se stalo, že mi ségra při našem přetahování skočila na nohu tak kvalitně, že jsem druhý den nemohla nazout běžkařskou botu. Už je to pár let, co se to stalo a byla jsem z toho tak vzteklá, že ségra dokonce i brečela, protože jsem v ní svou frustrací vytvořila dojem, že mi děsně ublížila. Přitom nešlo o nic životně důležitýho. Teda jak pro koho. Pro mě už asi tři roky nic důležitějšího než biatlon neexistuje.

No, kromě žraní a fyzického zdraví, se snažím taky držet psychicky v klidu. Tudíž jsem už dva roky nebyla na rande. Nejde o to, že by nebyla příležitost. V okolí Lillehammeru žije samozřejmě dostatek mladých, pěkných sympaťáků. Dokonce mě i někdo zval ven, jenže já tomu nehodlám věnovat čas, abych pak zjistila, že týpek nemá zájem o sportovkyni na 100% úvazek, protože na randění nezbývá tolik času, hodně cestuju. Možná se ze mě po sportovní kariéře stane rovnou jeptiška!