Biatlonistka

11. Štafety

Úterní trénink proběhl vcelku dobře. Směla jsem ho strávit normálně s holkama jako obvykle, akorát jsem dostala větší tréninkovou dávku, protože holky měly udržovačku po individuálu, před štafetou, která se běží ve středu. Dala jsem si pořádně do těla ráno a pak ještě večer. Byla jsem míň nervózní, když jsme trénovaly většinu času všechny společně. I v úterý bylo co slavit, protože dorostenci se pěkně vytáhli, holky i kluci vyhráli štafetu. Tudíž nám juniorům pěkně ukázali, jak se to dělá. Slavilo se zase minerálkou.

Ve středu ráno jsem šla trénovat sama, ačkoliv se mnou trenér chtěl poslat Kyrreho. Přesvědčila jsem ho, že nepotřebuju doprovod, ani chůvu. Naši mě zase vyzvedli v penzionu a šli jsme spolu na stadion. Dopoledne startují ve štafetě kluci.

Dnes je konečně zase chladněji -2° C a zataženo, dokonce se zdálo, že bude sněžit. Trať upravili parádně.

Naši kluci startovali z čtvrtého místa, tedy z druhé řady. Před nimi Rusko, Německo a Itálie. Ani nevím, jak moc tradiční je nebo není jejich rozložení úseků. Rozebíhal Mikael, předával Frederikovi, ten Christopherovi a roli finišmena dostal samozřejmě Henrik.

Čekala nás neobvyklá podívaná. Od utrženého vázání na lyži italského závodníka, přes zlomenou hůl Švýcara. Mikael to rozeběhl zajímavě. Na střelnici přijížděl druhý za Rusem, ale dvakrát minul, takže než dobil, dostali se před něj Francouz a Bulhar. Netuším odkud se tam vzal, ale střílel čistě. Když je Mikael zase doběhl, udělal další dvě chyby na stojce, musel dobíjet a ze střelnice odjížděl těsně za druhým Němcem, tak krásně se to promíchalo. Na tribuně s rodiči a Liljou jsme byli pěkně v ráži a povzbuzovali.

Frederik se posunul po čisté ležce na druhé místo, jenže spadl zase na čtvrté po dvou chybách ve stoje a Christopherovi tak předával v kontaktu na třetí místo. Ten se nechal vyhecovat a bohužel se prostřílel až k trestnému kolu.

Oddělila jsem se s Liljou od rodiny, s tím, že půjdeme víc k trati. Chris mezitím předával Henrikovi na pátém místě. Začalo sněžit, viditelnost se zhoršila. Držela jsem palce, aby Henrik dokázal zase předvést nějaký ze svých zázračných běhů a střeleb.

Málem se to povedlo. Dobíjet musel jen dvakrát, posunul se na čtvrté místo za Francouze a stáhnul ztrátu o 20 sekund, ale u bramborového umístění už zůstalo. Škoda.

S Liljou jsme se vlekly zpět, já k cíli a ona na tribunu k rodičům.

"Hej Henrik," poplácám kolegu po rameni, "pěkný výkon."

"Dík, Emilie," usměje se a vypadá dost v pohodě. Asi si z té těsné, bramborové nic nedělá. Jasně, jednu medaili už má. Není to pro něj asi žádná tragédie.

"Hej Chrisi, cos to tam vyváděl," jdu ho obejmout, tváří se sklesle.

"Em, ani mi nemluv. Chtěl jsem toho Francouze doběhnout a pak jsem se na střelnici úplně klepal," vysvětlil svou chybu.

"Se tím netrap, to se může stát každýmu. A viditelnost taky nebyla dobrá," snažím se ho utěšit.

"Tak hrozná nebyla, Henrik to měl horší."

Ještě jednou jsem ho chytla kolem ramen, "příště už si na to dáš pozor. Ne?"

Usmáli jsme se na sebe a někde vzadu v mým zorným poli jsem si zase všimla vysoké postavy v červenomodré bundě s malorážkou na zádech. Bavil se přes hrazení s nějakou paní. Už jsem se chystala uhnout pohledem a nezírat, když se Mikael rozhlédl kolem dokola, přejel pohledem i nás s Chrisem a pak jakoby mu došlo, koho právě zahlédl, vrátil se pohledem ke mě.