Biatlonistka

16. Všechno je to v hlavě

Mám z pátého místa stejnou radost, jako bych vyhrála medaili. Všichni mě objímali a smáli jsme se. Stále nemůžu úplně uvěřit, že se mi konečně povedlo v závodě trefit 9 z 10 terčů. Když jsem si šla pro kytičku na prodloužené pódium s běžkama v ruce, zářila jsem jako sluníčko.

Lisbet získala stříbro. S jednou chybou 30 sekund za bezchybnou Ruskou. Třetí se umístila Bulharka se dvěma chybami, holka už běhá docela slibně IBU s dospělýma. Na nepopulárním čtvrtém místě se umístila Švýcarka s jednou chybou a o dost rychlejší střelbou než já.

Na večerní vyhlášení jsme šli všichni. Henrik zlatý, Lisbet stříbrná, Mikael bronzový. Rozhodně nás bylo v publiku slyšet. Mě pomalu začínalo docházet, že jsem překonala svůj cíl, který jsem si zadala, tedy umístění ve dvacítce.

Zářila jsem jako sluníčko, protože se mi dostalo pochvaly z celého týmu. Prolomila jsem nekonečnou smůlu a mám na svém kontě výsledek, na který můžu být hrdá. I naši měli malinko slzy v očích.

"Byla jsi úžasná!" chválili mě jednohlasně a div mě neumačkali v objetí.

Ani nevím jak se to seběhlo, ale stáli jsme během předávání medailí s Mikaelem bokem a on mi ještě popisoval, jak sledovali můj progres na displeji.

"Po druhé střelbě jsem si troufnul na tebe křiknout. Nějak jsem tušil, že ani nevíš jak si stojíš."

"No, myslela jsem, že jedu tak nějak jako vždycky..."

"S jednou chybou? Jindy jezdíš s... třemi, čtyřmi?"

Zasmála jsem se jeho srandovnímu výrazu, když mi to vysvětloval jako malému dítěti.

"Nebyla jsem schopná odhadnout jaký mám tempo. Nebylo se ani moc koho chytit."

"Na to, žes běžela celou dobu skoro sama, tak jsi tempo držela hodně dobře."

"Díky," usmála jsem se na něj a konečně jsem si v té tmě všimla, jak mu jiskří oči, když se na mě dívá.

Kluci mě znají víc než bych si myslela, protože na trať mě přiběhl Mikael povzbudit až ve chvíli, kdy jsem měla poslední střelbu za sebou. Říkal, že jsem možná mohla nahnat čas i jinde, ale že nikdo ani nemuknul, protože... vědí, že moje hlava nefunguje jak má. Konečně jsem byla ochotná s kývnutím a lehkým ruměncem si přiznat, že můj jediný problém je hlava. Fyzická kondice a muška nikdy nebrzdily můj výkon doma, tak proč by tomu v závodě mělo být jinak?

Všechno je to v hlavě.

Když náš norský tým převzal celou paletu medailí, udělali jsme společnou týmovou fotku a já se rozloučila s rodiči. Reprezentačními auty jsme se přemístili k penzionu.

Většina lidí kvůli mrazu ihned chvátala dovnitř, do pokojů nebo do společenské místnosti v penzionu, kde jsme chystali další kolo oslavy našich úspěchů.

"Nechceš se ještě projít?" chytil mě Mikael jemně za loket.

Nechtěla jsem říct ne.

"Je hrozná zima," zamumlala jsem přes promrzlé rty.

Chvíli jsme se dívali jeden druhému do očí.

"Mám tě zahřát?" zeptal se tichým hlasem.

"Jo."

Pak udělal krok ke mě a přitáhl si mě do náručí. Na to medvědí objetí bych si asi zvykla.

Po chvilce, kdy jsme se k sobě příjemně tiskli, začal Mikael něco štrachat pod bundou.

V té tmě jsem nejdřív nechápala, co to dělá. Kulila jsem na něj oči a nechápala. Stáhl si medaili z krku a přetáhl mi ji přes hlavu. 

"Zasloužíš si jí víc," zašeptal.

Pohladila jsem placku nejdřív prsty a pak jí vzala do ruky, abych si ve tmě prohlédla, jak odráží světlo linoucí se z oken penzionu. Byla úžasná. Musela jsem se usmát jako malé děcko, které si smí na chvíli půjčit krásnou hračku.

"Ale kdepak," protiřečila jsem mu veselým hlasem, "jednou si vybojuju vlastní."

Začala jsem si stuhu medaile přetahovat přes hlavu, abych mu jí vrátila.

"Zvládlas to ještě líp, než jsme všichni doufali."

Zůstala jsem na něj trošku civět.

"Přesně k tomuhle jsme ti chtěli dopomoct. Jen je s tebou těžký pořízení, když nás od sebe furt odháníš."

"To zní jak kdybyste se na mě domluvili," řekla jsem podezřívavě.

"No... asi tomu tak trochu je," uchechtl se.

Takže celý to divadlo jen proto, aby mi dopomohli k pódiu? Jasně, jsem neschopná, takže se pořád staral, věčně do mě rýpal a posílal mě s holkama ven jen proto, že mi je potřeba pomoci k lepšímu výkonu. Hlavně nenápadně. Jo, to se rozhodně povedlo.

Přetáhla jsem si tu blbou placku přes hlavu a mrskla jí po něm. S cinknutím skončila na zemi. Ani se nepokusil ji chytit a jen na mě zůstal zírat.

Otočila jsem se na patě a běžela do penzionu. Na tohle nemám. Jděte se všichni bodnout.

Obloukem jsem se vyhla společenské místnosti, zapadla do pokoje a zalezla si do postele se sluchátkama na uších.

Zdravíčko!
Na fotce nahoře máte ten závěrečný sjezd v biathlon areně Lenzerheide :-) ano, jela jsem ho a ano, je hustej, zvlášť když je trať rozčvachtaná :-)

Co říkáte na Fourcadovo oznámení na instagramu včera? Boohoo