Biatlonistka

20. Show must go on

Přes oběd jsem začínala vyšilovat. Vůbec jsem nevěděla, jaký to bude startovat z pátýho místa do stíhačky. Mojí zvyklostí se staly pozice v prostředku pole.

Nervozita se mým tělem prožírala pomalu, ale jistě. Začalo to šimráním v břiše, takže jsem měla pocit, že před závodem krom vody nepozřu vůbec nic, a končilo to tlakem v hrudi ztěžujícím mi dýchání při zahřívání před závodem.

Před mým startem se to vleklo, ale to není nic nového. Vždycky se zahříváme a fyzioterapeutka Åsta nás co chvíli kontroluje a ptá se, co a jak.

Vím, že se mám soustředit jen sama na sebe, ale pohled mi každou chvíli ujíždí k Lisbet, Svenje nebo Ingrid. Zahříváme se sice každá po svém. Mnou však cloumá potřeba dělat to co ony, jako kdyby to mohlo pomoci, aby mi v závodě neutekly. Nedaří se mi v hlavě zpracovat fakt, že startuju s minimálním odstupem od medailových pozic.

Åsta byla dost v pozoru, protože jí moje zvláštní napětí, pravděpodobně větší než obvykle, neuniklo. Jenže já nebyla jen napjatá, nýbrž zmatená a zároveň nesoustředěná. Při zahřívání mi vypadla hole z ruky poprvé, při protahování znovu a celkově jsem byla tak nějak naprosto nekoordinovaná. Připadala jsem si jako zelenáč, který poběží svůj první závod.

"Hezky v klidu," říká mi Åsta, zatímco já sundávám bundu a strkám jí do pytle. "Jste nervózní všechny, nejsi jediná. Dělej všechno tak jak jsi zvyklá, nevymýšlej nic novýho."

Obvykle se snaží mi neříkat, co ti ostatní, protože to na mě mívá negativní vliv. Teď je však trochu jiná situace, když mám startovat zpředu.

"Mě teda přijde, že holky jsou docela v pohodě."

"Protože nemáš porovnání s ostatními závody," pohlédne mi přímo do očí. "Zkus se uklidnit a uvidíš, že se s nimi srovnáš."

"Kéž by..." plácnu a natahuju se pro lyže.

"Karlssen?!" ozve se hluboký hlas někde za námi. Asi jsem úplně zapomněla, že tu taky někde je.

"Halvorsen?!" vyjeknu a sama slyším, že mi hlas skoro přeskočil. To né, teď to bude vědět i Mikael, že jsem úplně mimo.

"Očekávám, že mi předvedeš, jak se s tak krátkýma nohama dají uběhnout i delší tratě," usměje se na mě. Drzoun! Na tohle teď nemám náladu.

Stísněně vyfouknu ústy a potlačím nutkání protočit panenky.

"Teď by se mi spíš hodily nějaký užitečný rady než vtípky."

Podle mojí poznámky a hlasu evidentně poznal, že jsem naprosto vynervovaná a začínám hecovat.

"Pojď ke mě blíž," řekne skoro prosebným hlasem. Trochu se zdráhám, ale pak k němu přistoupím.

"Vypni tu tvojí hlavu na chvíli a jenom dýchej. O nic nejde, už jsi všem ukázala, že na to máš. Nemusíš nic dokazovat," dívá se mi přímo do očí, když mluví. Já je však na chvíli zavřu, abych se opět pokusila zhluboka nadechnout. "Zopakuj to po mě."

"Co."

"Nemusím nikomu nic dokazovat," chytí mě rukama jemně za ramena.

Doširoka rozevřu oči, jak mě to překvapí, ale stojím bez hnutí.

"Já..." polknu a pak mě napadne, že má asi pravdu. Krásný výsledek už mám, medailové ambice jsem neměla, protože jsem si sama dala za cíl dojet ve dvacítce, tohle může být už jen bonus.

"Nemusím nikomu nic dokazovat," zopakuji polohlasem a na moment si zíráme z očí do očí. Ani si to neuvědomím, ale začnu se v jeho pohledu ztrácet. Z transu mě probudí jeho pohyb, když pravačkou povolí měkký stisk na mém rameni a cvrnkne mě prstem do nosu.

Cuknu a oba se zasmějeme.

"Tak se mi líbíš," dodá s úsměvem a já se konečně hnu z místa, abych si nazula lyže.

***

Během rozlyžování se mi začalo dařit na nic nemyslet, protože jsem se hodně soustředila na trať. Koukala jsem, jak moc sníh rozměkl a snažila jsem se na to přivyknout. Vůbec jsem se netěšila na část sjezdu, do některých zatáček to bude o ústa.

Když měly za sebou nástřel Svenja a Lisbet, přišly jsme na řadu já a Ingrid. Viditelnost se oproti dopoledni moc nezměnila, bylo pod mrakem a ten spropadený vítr se každou chvíli hlásil o slovo.

Jasně že mě napadlo, jak by to bezva, kdybych v závěrečné stíhačce dopadla líp než holky, nebo alespoň líp než Svenja a Ingrid. Znamenalo by to lepší šance do druhé části sezóny a taky do příprav v létě, nemluvě o následující sezóně. Nešlo jen o jednorázový čin, nýbrž se podle těchto výsledků bude odvíjet spousta dalších událostí. Mikaelova uklidňující slova tudíž pozbývala smyslu, ale na moment to vážně zabralo.

Dokonce u mě mistrovství mělo větší váhu, než třeba u devatenáctileté Ingrid a Malin, nebo Lisbet a Svenji, kterým je dvacet. Já od příštího roku do juniorské kategorie spadat nebudu a musím se dostat do reprezentace v IBU, abych se do budoucna měla šanci propracovat do světového poháru.

No a ani nezmiňuju, že by bylo fajn dopadnout líp než Mikael. Hehe, škodolibý hlásek v mé hlavě se radoval při té představě.

Nástřel nebyl úplně k zahození. Rány jsem měla poměrně pravidelné s malým rozptylem, většinou jen jedna rána šla někam těsně mimo.

"Emilie," mávl na mě trenér, abych k němu šla ještě blíž a nemusel křičet, "jak se cítíš? Jak se ti jede?"

"Dobrý, čekala jsem ten sníh horší," odpověděla jsem popravdě.

"Tak se, prosim tě, nezblázni v první kolech. Já vim, že běžecky je strčíš všechny do kapsy, ale nesmíme zapomínat na ty čtyři střelby. Zvlášť na stojky musíš zůstat v klidu. Když to půjde schovej se za někoho a vez se."

"Když to půjde," zopakovala jsem po trenérovi a v hlavou mi prolítlo, že se stejně neudržím. Nemám ráda, když musím úplně přizpůsobovat tempo někomu jinýmu, protože pak vypadnu z rytmu.

Odkývala jsem mu všechno, co mi ještě řekl. Ohledně točícího se větru na střelnici, na který nemám spěchat, ohledně Švýcarky, která startuje přede mnou a hlediště jí bude při střelbě podporovat.

Už kompletně přichystané stojíme na startu. Do startu zbývá několik sekund. Soustředím se na dech, hýbu nohama a rukama, abych úplně neztuhla než příjde můj čas.

Diváci hulákají, točí řehtačkama, někdo má dokonce motůrek od motorovky a protáčí ho, a komentátor blábolí něco podivnou němčinou a občas anglicky.

Vyběhnou postupně Ruska, Lisbet, Bulharka a Švýcarka. Jsem na řadě.

PíP