Biatlonistka

5. Na letišti

Konečně nastal čas, vypravit se na mistrovství světa juniorů do Lenzerheide ve Švýcarsku. Odlet z Osla je v 12:55. Je totiž nutné, abychom letěli přímým letem a nemuseli se zbraněmi přes další letovou kontrolu. Každý jsme dostali ranní individuální tréninkový plán s tím, že se uvidíme až na letišti. Večer v Lenzerheide si pravděpodobně ještě půjdeme zaběhat, rozcvičit se a na fyzio.

Když jsme se konečně odbavili, což pokaždé na letišti byl proces, při kterém jsem snad úplně cítila, jak mi šediví vlasy, tak jsme měli ještě dostatek času skočit na kafe a podobně. Moc jsem nehleděla na to, co dělají ostatní. Jen jsem si počkala, kam se rozprchnou - hlavně holky, a pak jsem vyrazila ke Starbucks. Nevšimla jsem si, že se tam vydal jeden z kluků. Mikael Halvorsen.

Stála jsem ve frontě za ním, krátce jsem propálila očima jeho blonďatou kštici vlasů a ani jsem nedutala. Nejsem asociální, jen introvert a prostě mám ráda svůj klid. Nevyhledávám věčně rozhovory s lidmi jen proto, abych nějaký rozhovor vedla. Když je o čem, tak proč ne. Ale jinak se držím zpátky a mlčím. No dobře, možná jsem divná, ale docela mi to vyhovuje. Bohužel to nevyhovovalo Mikaelovi, protože se otočil, překvapeně nadzvedl obočí a měl potřebu zapříst hovor.

,,Jé, málem jsem si tě nevšiml." Škoda, že sis všiml...

,,V pohodě," zkusila jsem to zahrát do autu, třeba si řekne, že s mimoňkou se bavit nebude.

,,Taky máš ráda kafe?" zeptal se, ačkoliv na mou odpověď nečekal, stačil mu můj všeříkající náznak úsměvu, ,,tak mě neprozraď Bébovi. Prej to s tím kafem přeháním."

Bébou kluci nazývají svého trenéra Benjamina Svendsena. Počáteční "Bé" přezdívky Béba vyslovují s kozím mečením. No a ač to zní divně, Béba o tom ví a nevadí mu to.

,,Neboj. Bé-é-é-ba se to nedozví."

Zasmál se mé verzi mečení, asi se mi to povedlo!

,,Díky. Radši bych si to pojistil, tak tě zvu. Co si dáš?"

,,Espresso samozřejmě," podívala jsem se na něj trochu svrchu, ačkoliv fyzicky to nebylo možné, protože on má asi metr devadesát a já necelý metr sedmdesát.

,,Jasně, promiňte slečno specialistko přes kafe," usmál se mé póze. Znělo to upřímně. Okay.

,,Dvakrát espresso, prosím," řekl baristce.

Teď už jsem se ho tak snadno zbavit nemohla. Sakra, měla jsem pozvání odmítnout. Teď budu muset zdvořile konverzovat jen proto, že jsem nebyla schopná říct Ne, děkuji. Achjo.

,,Díky, Mikaeli," řekla jsem, když nám baristka přistrčila hrnečky po barové desce. Espresso jsme si samozřejmě vypili na místě. Na ty dva loky to přece nebudeme pít z papírové jednorázovky.

,,Kde sedíš v letadle?"

,,Nevím, nedívala jsem se."

Podíval se na mě trochu zaraženě s pozvednutým obočím.

,,Ty nevíš, jaké místo máš napsané na letence?"

,,Ne. Na co?" pokrčila jsem lhostejně rameny, ,,s nikým jsem se nedomlouvala, kde chci sedět."

,,Aha," reagoval úsečně, ale už se dál neptal. Jen po mně vrhl ještě jeden kradmý pohled a dal si druhý lok kávy, čímž vyprázdnil hrneček a postavil ho zpět na talířek.

,,Já v letadle spát nedovedu. Ale hudba ve sluchátkách to jistí," řekla jsem, abych nebyla za protivnou asociálku.

,,Jo, lepší než muset mluvit s otravným starým chlápkem, který náhodou dostal místo k sezení vedle a chce vyprávět o svý zemřelý ženě."

Pokusila jsem se udržet lhostejný výraz. Prokoukl mě? Asi jo a teď mu asi i pomalu dochází, proč se tu po letišti necourám s ostatníma holkama. Je dobře, že to teď někdo ví? Spíš ne.

,,S holkama si moc nerozumíš, co?" rýpl si všímavě. Jo, prokoukl mě. Super.

Zhluboka jsem vydechla a trochu nervózně jsem si protáhla krk, abych získala čas, než odpovím. Formulace byla důležitá. Nijak blíž ho neznám, jestli někde prokecne, to co teď řeknu, budu za krávu.

,,Jsem radši sama."

To znělo docela... přijatelně.

,,No," koukl na mě s chápavým náznakem úsměvu, ,,tak tě tedy nechám samotnou, aby ses mi nezačala vyhýbat, tak jako holkám." Mrkl. Mrkl? On na mě mrknul! Nevěří mi to. Ví, že to nechci říct nahlas, že nechci potvrdit jeho slova. Proti mé vlastní vůli mi začal být sympatičtější.

,,Ale né. Nechci tě odhánět. Kafe bylo fajn," pokrčila jsem zase rameny.

,,Tak až zase příště půjdu na kafe, vezmu tě s sebou," slíbil a šel se přidat ke klukům, kteří koukali na tabletu na nějaká crash videa a smáli se u toho na celé kolo.

Já zůstala ještě moment stát na místě. Hlavou mi vířily myšlenky, protože mě Mikael dokázal trochu vyvést z rovnováhy svou pozorností a rychlým úsudkem. Určitě jsem s ním mluvila už někdy předtím. Ačkoliv tréninkové campy nemáme vždy společně, holky a kluci, když trénujeme doma, tak se potkáváme.

Já se obecně držím zpátky a není to způsobené jen zdrženlivostí. Prostě svádím boje sama se sebou ohledně kondice, motivace a výsledků, takže často nemám ani pomyšlení na přátelské konverzace s lidmi z týmu, i kdyby to byli sebevětší sympaťáci. Ačkoliv máma mi doporučovala, abych se s některou z holek zpřátelila, že by mi to pomohlo se uvolnit, obzvlášť na závodech.

Považovala bych za osobní slabost, kdybych se někomu přímo z týmu svěřila. Furt mezi námi cítím rivalitu. Anebo si to namlouvám? Ty věci, které se mi honí hlavou tak zběsile, že často nejsem schopná usnout, ty říkám jen svojí důvěrné kamarádce, bývalé spolužačce, Ragně.

Nemusím vždy dostat radu, díky které se kompletně změní můj pohled na svět. Čeho si vážím a co mi pomáhá je, že ať už jí vyprávím o sebeniternějším pocitu nebo myšlence, nikdy se mi nevysměje, nikdy neřekne, že jsem blázen. Kolikrát i přizná, že si neumí představit, čím procházím a jaký tlak cítím. Ale už jen to, že jí o všem můžu otevřeně říct a zároveň vím, že se to nedozví nikdo další, stačí, abych se cítila lépe.

V týmu nevěřím nikomu. Není to z důvodu, že by mojí důvěru v tomhle ohledu už někdy měli možnost zklamat. Nepokoušela jsem se nikomu z nich takhle svěřit. Zatím jsem nepocítila, že by k něčemu takovému byl důvod. Nejsem v týmu s ostatními lidmi, abych se jim mohla vybrečet na rameni, nýbrž abychom se motivovali vzájemně k lepším výsledkům a zároveň se doplňovali, pokud šlo o týmové disciplíny.

Chtěla bych poděkovat všem, kdo si zatím příběh přečetli a doufám, že přibudou další "oka" :-)
Jinak předloha Mikaela v mojí hlavě je Vetle Sjåstad Christiansen, ale můžete si ho samozřejmě představovat, jak chcete ;-)