Biatlonistka

3. Chumelení

Zrovna dneska přišla taková pěkná sněhová vánice. Byla jsem jako jedna z prvních na stadionu. Nejdřív jsem se zahřála jako vždycky, protáhla se a pak nazula lyže.

Po trati se placatilo pár lidí, ale k jejich vlastnímu prospěchu mi nezacláněli. Vyběhla jsem kopec a hlavou se mi promítlo, že se běží docela dobře, na to jak je trať hluboká a měkká, nový sníh, který obvykle dost lepí. Sbalila jsem se do vajíčka směrem z kopce. Trochu do mě uhodil vítr, trať na tom místě nebyla krytá stromy. Asi jsem moc nečuměla před sebe, protože mě to najednou nakoplo a skončila jsem rozplácnutá jak dlouhá, tak široká v závěji, která se rozprostírala přes celou trať.

Zmateně jsem zvedla hlavu a pochopila co se stalo. Dopad byl měkký, takže jsem se rychle začala hrabat zpět do vzpřímené pozice.

,,Co to sakra..."

Dneska jsem se těšila, jak si zalyžuji za chumelení. Miluju zimu a když sněží. Dodává mi to určitý vnitřní klid. Sněhové vločky, které jako pírka padají pomalu z oblohy. Příroda ponořená v zimním spánku pod bílou peřinou. Nemůžu se toho nabažit.

Zároveň to souvisí se ztíženými podmínkami ke střelbě. Míříc na terče malorážkou s pažbou zapřenou o rameno vás občas vločky oslepují a podle toho jak hustě sněží, máte pocit, že míříte nazdařbůh. Je v tom však určitý klid, když se sladíte s přírodou a přijmete ten pomalý rytmus k zemi se snášejícího bílého zázraku.

K tomu jsem se však dnes ještě nedostala a už ryju zem jako krtek. Po té co jsem se postavila a oklepala se jak ratlík po koupeli v rybníce, jsem se rychle rozhlédla, jestli můj držkopád někdo viděl a když jsem nikoho nezahlédla, neohrabaně jsem šlapala, boříc se v hlubokém sněhu, ven ze závěje. Musela jsem zvedat nohy s lyžemi jak kačer, abych se z měkké pokrývky dostala.

Další kilometry jsem oběhla jinou trasou, abych se vyhla případné další kolizi. Sníh si užívám, ale nic se nemá přehánět. Zůstat zdravá a doladit kondici před mistrovstvím, je teď na mé listině priorit výš než cokoliv jiného.

Když naběhám trenérem zadanou vzdálenost, postupně se i s ostatními sejdeme na střelnici. Všimnu si, že se potkáváme s klukama. Zdravíme se. Ne vždy máme běžecké nebo střelecké tréninky ve stejný čas.

,,Hej Emilie, pěkná bílá čepička," hlásí Henrik, jeden z nejlepších biatlonistů mezi klukama v U23. Jeho předností je nepřekonatelně přesná střelba. V běhu mu výkony občas lehce kolísají.

Jeho hlášku nechápu. Co to povídá? Mám na hlavě černou teamovou čepici s norskou vlajkou, jako skoro každý z nás. A na hlavu nám sněží všem.

,,Dík," dál koukám zmateně a nevím, co říct.

,,Chytilas ho?"

,,Koho?"

,,No zajíce?" snaží se zadržet smích Henrik.

Konečně mi došlo, že viděl můj akrobatický skok do závěje. Rudnu.

,,Nechytila," hlásím nakvašeně.

Jeho výbuch smíchu přiláká pozornost ostatních kluků, zvlášť Christophera a Kyrreho, kteří k němu zrovna přijíždí.

,,Neflirtuj tady a pohni k trenérovi, už čeká," hlásí Chris.

,,Neflirtuju. Jen skládám Em poklonu za placáka, co předvedla tam vzadu," ukazuje Henrik rukou směr, kde na trati se mi to podařilo, ,,tam jak je teď ten kráter v závěji."

,,Kecáš?" zazáří Chris a Kyrre zahýká smíchy. ,,To bych bejval tak rád viděl!"

Trapas. Propadám se hanbou a hlodám si spodní ret. Nevím co říct. To jsem se zase předvedla. Doufala jsem, že moje rozplácnutí nikdo neviděl.

,,Musím už jít."

,,Jasně, předvedeš jim to tvoje salto mortale někdy jindy," říká Henrik a v očích mu tančí veselé jiskřičky. Vypadá to docela mile, vlastně se mi nezdá, že by se mě tím snažil nějak ponížit. Za svou neohrabanost si můžu sama.

,,Hmmm. Příště si dám víc záležet, když budu vědět, že mám publikum," mávnu rukou s hůlkou a otáčím se, abych se přidala k holkám a trenérovi.

Né že bych neměla smysl pro humor. Jen si neumím udělat upřímně srandu sama ze sebe. V reakcích lidí na moje činy a prohlášení se hodně šťourám a hledám v tom postranní úmysly. Nedá mi to spát. Snažím se prokouknout každou průpovídku, jakoby v tom mělo vězet nějaké moudro.

Na střelnici jsem ten den nevybílila všechny terče, ale to nikdo. Za té zhoršené viditelnosti a větru, to skoro nebylo možné. Mě však v mysli utkvělo, že jsem svůj trénink pohřbila už ve chvíli, kdy jsem nedostatečně sledovala terén a hodila tak nechtěně šipku do prašanu.