Biatlonistka

7. Porada na mistrovství

Do švýcarského Lenzerheide, na místo konání mistrovství světa juniorů a dorostenců, jsme přijeli až za tmy. Je to docela nová aréna, která se nachází mezi vesnicemi Lenzerheide a Lantsch/Lenz. Sníh je tady kvalitní, přírodní a kolem samá panoramata. Ať se podíváte kterýmkoliv směrem, vidíte bílé zubaté vrcholky hor. Dokonce i za tmy jsou patrné, zvlášť když je jasná noc a obloha plná hvězd.

Ubytovali nás v penzionu v Lenzi, kde máme skvělé domácí prostředí, vlastní kuchařku a taky tu jsou s námi všichni z týmu, což je fajn. Člověk se tak neustále potkává a dost to prospívá přátelské atmosféře.

Některým závodníkům to tu úplně nesvědčí, protože stadion je v nadmořské výšce přes 1400 metrů a vzduch je tudíž řidší. Nám Norům to tolik nevadí, protože v takových polohách často trénujeme. Ale i tak je pravda, že někteří z nás se s tím potýkají víc. Mě se zatím nepodařilo rozpoznat, jestli se moje výsledky ve vyšších nadmořských výšinách lepší nebo horší, protože jsou poměrně neměnné.

Už po xté jsem si řekla, že tentokrát se to změní. Za cíl jsem si dala umístění v druhé dvacítce. Nahlas jsem to však před nikým kromě trenéra nevyslovila. Teď nebo nikdy.

***

Dorazili jsme schválně s předstihem několika dní, abychom se v té vyšší nadmořské poloze aklimatizovali. Nemluvě o přípravě lyží, které nám tu speciálně pro mistrovství přijel mazat servisák, co jezdí s týmem na světový pohár. Lyže bylo potřeba otestovat. Chlapci ze servisu na to skvěle využili těch několik dní a dokonce se poštěstilo testovat v různých podmínkách, protože jsme si zkusili všechno od slunce a tepla, přes mráz a sněžení, po déšť.

Doufám, že nebude pršet v závodech. Sněžení mi vadí míň, zvlášť v běhu, ale na střelnici to je dost opich. To je pak jako hrát ruletu. A déšť? Máte rádi, když vám v práci prší za krk?

Předběžně jsem zaslechla něco o tom, že bych snad mohla běžet individuál. Což se mi líbilo. Znamená to totiž střílet 4x, chyba na střelnici se penalizuje trestnou minutou, která se přičítá k běžeckému času. O štafetě zatím nepadlo slovo. Pro kvalifikaci do závěrečné stíhačky, je však potřeba běžet sprint a dostat se mezi 60 nejlepších. Pokud dostanu šanci startovat jen v individuálu a né ve sprintu, tak nemám šanci se tam kvalifikovat. A jestli mě trenér nevybere do štafety, tak by to pro mě znamenalo jeden jediný start. V individuálu, sprintu i štafetě lze vždy nasadit čtyři závodnice.

V sobotu večer nás trenéři svolali na poradu, aby společně s námi probrali a rozhodli rozložení sil do závodů. Začalo se dorostenkami a dorostenci. Pak jsme přišli na řadu my, junioři.

,,Závody holek, juniorek, jsou na řadě poprvé v pondělí. Začíná se individuálem," trenér přejel očima nás všech pět, "Lisbet a Ingrid, samozřejmě." Obě jmenované si vyměnily úsměv a ťukly si rukama v pěst.

,,Dál jsme se rozhodli pro Svenju a Malin. Pokud taky souhlasíte?"

Wow. To nebylo v plánu. Zadrhl se mi dech, ale udržela jsem si poker face.

Malin stočila pohled od trenéra ke mně, krátce povytáhla obočí. Zdá se, že nás s Malin napadlo to samé. Jak to?

Svenja i Malin kývly na účast v individuálu, nikdo neprotestoval a já se podívala trenérovi do obličeje, co nejneutrálněji to šlo.

,,Proč né já?" odvážím se zeptat, však jde o mistrovství světa.

Trenér se usmál, evidentně ho potěšilo, že mám iniciativu. ,,V tréninku jsi měla lepší běžecké časy než Malin, proto bychom tě chtěli nasadit do sprintu."

Trochu mi vyletělo obočí, Malin je lepší střelkyně, vyrovnaná- stop! Nesmím takhle myslet, taky to umím. Poběžím. Budu střílet. Zvládnu to!

Kývla jsem s náznakem úsměvu hlavou a on pokračoval.

,,Což by tedy znamenalo ve sprintu Lisbet, Ingrid, Svenja, Emilie. Když vycházíme z toho, že se jako obvykle vejdete všechny do první třicítky, tak si jednoznačně ve sprintu zajistíte start v závěrečné stíhačce."

Trenér nás všechny přejel pohledem, jakoby se chtěl přesvědčit, jestli k tomu některá z nás chce něco dodat. ,,Malin bychom tedy nasadili do štafety, kvůli její střelbě. V juniorské štafetě je, jak už víme, letos změna. Běží se 4x6 kilometrů namísto 3x. Takže by ji doplnily Lisbet, Svenja a Ingrid," usmál se, aby nás povzbudil.

,,Máte nějaké námitky?"

Všechny jsme si jen vyměnily pár pohledů a všechny jsme jeho otázku negovaly.

,,Lisbet, Svenja, Ingrid. Cítíte se na to běžet všechny čtyři závody?"

Moje srdce vynechalo úder. Ony poběží všechny závody! Mají dokonce předpoklady k tomu, aby mohly získat klidně i 4 medaile!

Zbytek jsem už neslyšela, ani to jak holky nanejvýš motivovaně potvrzovaly, že se cítí dostatečně fit, aby zvládly celý program. Soustředila jsem se jen na svůj dech, abych zvládla nával vzteku a pocitu bezpráví. I když jsem věděla, předem, že mám šanci na jeden, maximálně dva starty, slyšet to nahlas za přihlížení celého týmu, bylo něco jiného.

Jakmile nám to jen trenéři dovolili, jako robot jsem se zvedla a šla ven do chodby. Vůbec jsem nevěděla kam jít, ale měla jsem chuť jít někam, kde bych si mohla pořádně nahlas zařvat. Nevím, proč jsem byla tak zklamaná. Takhle to přece bylo vždycky. Věčně byl někdo přede mnou. Rychlejší, přesnější, krásnější, chytřejší... Běžte všichni někam. Mám jeden start. Poslední juniorský start. Poběžím jako by mě honila smrt.