Biatlonistka

Emilie a Mikael

Vůbec jsem si nedokázala tu změnu ve svých výkonech vysvětlit. Lidi z týmu mě objímali, gratulovali mi k sedmému místu, jako bych se dostala na pódium, někteří mě pochvalně poplácali po rameni a obecně vládla nezaměnitelná radostná nálada. Hrozně jsem si užívala to, co mi už nějakou dobu zůstavalo odepřené. Působilo to všechno jako balzám na duši a vnitřně jsem rostla. Najednou mi nepřišlo nic nemožné a těšila jsem se, co příjde dál.

Když jsme před trenérem na moment stáli s mými rodiči společně, nešetřil slovy chvály a já doufala, že rozhovor, který jsem tehdá vyslechla za zavřenými dveřmi, už se nebude opakovat. Aniž by trenér cokoliv řekl, přišlo mi, že o jeho doporučení na dospělácké mistrovství Evropy na začátku března si nemusím dělat starosti.

Na závěrečném předávání medailí jsem tedy nemohla chybět. Tentokrát jsem byla mnohem uvolněnější, a dokázala jsem se s atlety radovat, když si s širokým úsměvem nechali zavěsit medaili na krk. Vyhledala jsem v houfu lidí Malin, která stála opodál.

"Malin," lehce jsem se do ní zapřela ramenem.

"Emilie?" usmála se.

"Chci ti poděkovat."

"Za co?"

"No za všechno. Hlavně za to, že jsi se mnou měla takovou trpělivost a že jsi mi pomohla s tím vším tady," rozhodila jsem rukama.

"Dokázala jsi to sama," usmála se znovu, "můžeš na sebe být hrdá."

"Bez tebe bych dvakrát v desítce nedoběhla."

"Hm, když myslíš. Ale já bych řekla, že existuje někdo jiný, kdo ti s tím vším pomohl víc," mrkla na mě významně Malin. Neubránila jsem se zčervenání ve tvářích, ani úsměvu.

"No... možná."

"Nemohla sis vybrat líp," tentokrát drkne ramenem ona do mě, "je to hodnej kluk. Nemáš se čeho bát."

Jakmile to dořekla, vystřelilo mi obočí vzhůru. Teda, asi bylo nad slunce jasné, co tím chce říct. Ale já si nebyla až tak jistá, že Mikael má zrovna takové úmysly. Neubránila jsem se a vyhledala ho pohledem. Narozdíl ode mě sledoval, co se děje na pódiu.

"Tak běž za ním, vidím na tobě, že chceš," řekla Malin a nesnažila se skrýt úsměv.

"Vážně?"

"Jasně. Běž," vybídla mě znovu.

Krátce jsem zaváhala, než se vmísím do skupiny, kde stál Mikael spolu s Kyrrem, Svenjou a několika mladými z naší reprezentace. Přišla jsem k nim pěkně zezadu, takže mě neviděli. Když jsem stála těsně za Mikaelem a Kyrrem, stoupla jsem si na špičky a šťouchla oba zároveň rukou zezadu do temene hlavy, až se jim hlavy zhouply jako pejskovi na palubní desce v autě.

Kyrre vydal nějaký těžko popsatelný, nespokojený zvuk, čímž ještě zhoršil můj posměvačný smích. Mikael dlouho nepotřeboval a nekalý útok zezadu mi vrátil šťouchnutím do čela, takže jsem skoro ukročila zpět.

"Jojo, vrať jí to pěkně," povzbudil ho Kyrre.

Smáli jsme se jako děcka. Jak jsem se rozhlížela po ostatních, konečně jsem přiznala sama sobě, že tahle změna přístupu ostatních ke mě a moje větší otevřenost, rozhodně způsobily pozitivní přeměnu atmosféry. Pozorovala jsem veselé obličeje kolem sebe a uvědomila si, že pro ně se pravděpodobně žádný obrat neudál, protože měli mezi sebou přátelské poměry už před mistrovstvím.

Jen já se urputně distancovala a držela se zuby nehty ve své ulitě, která mi skýtala pocit klidu a bezpečí, kde jsem se mohla nadmíru soustředit na sebe a své výkony. Ano, dosud jsem myslela jen sama na sebe. Napadlo mě však, že je čas otevřít oči a vnímat víc svět kolem sebe. Nebo tomu alespoň dát šanci a pokusit se, jestli se svojí narcistickou povahou dovedu navázat vztahy, které budou prospěšné oboustranně.

Na řadu s přebíráním medailí přišly holky, juniorky, takže jsme svojí pozornost přesunuli opět k pódiu a čekali, až budeme moct spustit šílenou vřavu na počest Lisbet a její už druhé, stříbrné placky.

Po skupinovém focení celého týmu, jsme opustili Zauberwald a přesunuli se naposledy k penzionu, kde nás čekala poslední noc před návratem do Norska. Docela jsem se domů těšila, ten pobyt v Lenzerheide už byl dlouhý až až.

Vyskákali jsme z mikrobusu a aniž bych si všimla, jak se Mikaelovi povedlo, tak rychle a nepozorovaně se ke mě přiblížit, přitisklo se ke mě zezadu jeho obří tělo. 

"Počkej chvíli," řekl mi tlumeně.

Ve skutečnosti jsem to byla já, kdo ho chtěl odchytit a poprosit, ať počká. Ačkoliv jsem teda neměla tak promyšlenou odchytávací techniku.

Všichni ostatní vystoupili z auta a šli ke vchodu do penzionu. Co mi chce, že si mě odchytl? V duchu jsem všechny popoháněla, aby už zmizli uvnitř.

"Halvorsene?!" ozval se pronikavý Henrikův hlas. Evidentně mu Mikaelova nepřítomnost neunikla.

"Za chvíli příjdu!" odpověděl dostatečně hlasitě Mikael a mě skoro zalehlo ucho.

"Tak pohni!"

Otočila jsem se k Mikaelovi čelem a odtáhla se tak od něho. Vlastně jsem radši měla zůstat tak, jak jsme stáli, absence jeho hřejivé blízkosti mi způsobila fyzické strádání. Najednou jsem před ním stála tak nějak až moc opuštěně. Nespokojeně jsem rozhodila rukama.

Tiše mě pozoroval a nic neříkal. Už jsem se chtěla zeptat, co se děje, když mi došlo, že jsem chtěla mluvit já s ním.

"Dobrá náhoda, žes mě odchytil, chci ti něco říct."

"Tak to není náhoda."

"Ale odchytil jsi ty mě."

Uchechtl se mojí nechápavosti: "Nejsi tak nenápadná, jak si myslíš, dá se v tobě číst jako v otevřené knize. Všiml jsem si, jak jsi na mě netrpělivě koukala, tak jsem si řekl, že teď se to hodí."

Jeho všímavost mě neuvěřitelně vyváděla z míry. Má snad oči jako radary? Jaktože všechno tak pozná! To rozhodně musí být nějaká nadpřirozená schopnost.

"Chci ti poděkovat," vymáčkla jsem se konečně a zase nadarmo zašermovala rukama vzduchem.

"Proč?"

"Měl jsi pravdu. Ve všem. A hodně jsi mi pomohl tady na mistrovství. Bez tebe bych těch výsledků nedosáhla," nakonec jsem se mu odvážila podívat do tváře. Zase ten úsměv, awww.

"Zvládla jsi to sama. Není za co děkovat."

"Děkuju za to, žes tu pro mě byl."

"Stále tu jsem..."

Oh, jasné, to teda rozhodně jsi. Pohnul se jako první a jedním krokem překonal vzdálenost mezi námi. Než jsem se stihla zamyslet, jestli to je, to co chci a jestli bych ho neměla odmítnout, rukou v rukavici mě chytil za šíji a sklonil se. Něžně mě políbil na rty. Ten polibek byl tak lehký, že jsem si nebyla jistá, jestli se to doopravdy stalo. Ujistil se, že neucuknu, a ani jeden z nás nepřerušil hluboký pohled, který jsme si náhle vyměňovali. Tentokrát jsem políbila já jeho, o něco razantněji. Když jsem se odtáhla, zasmála jsem se, protože jsem cítila, že se v té tmě červenám, vytrhla se mu a rozeběhla jsem se směrem k penzionu.

"Chyť si mě!" křikla jsem a uslyšela, jak se Mikael se smíchem rozeběhl za mnou.

- KONEC -

Ahoj lidičky,

moc vám všem děkuji, pokud jste dočetli až sem! :-) děláte mi velkou radost svým čtením, svými hvězdičkami a komentáři. 
Původní příběh o 12 stránkách se rozrostl na 49 stran!!! Doufám, že jste si to užili aspoň z části tak jako já. 

Zatím neplánuji pokračování, ale chci se zeptat vás, čtenářů, jestli byste o něj vůbec měli zájem. Budu se těšit, že mi svůj názor napíšete do komentářů. Pište cokoliv. Jak se vám celkově příběh líbil, jestli to stálo za to a pokud by vás bavilo dál číst o Emilie a Mikaelovi, tak mi to neváhejte dát vědět!!!

Ještě jednou děkuju :-)