Biatlonistka

15. Sprint žen

Stála jsem před startovní branou, na sobě Bib #58. Hýbala jsem rukama a nohama, ani ne tak abych neztuhla, na to bylo příliš teplo, nýbrž ve snaze setřást ze sebe dotírající nervozitu. Cítila jsem se překvapivě dobře, ani nevím jak to popsat. Byl to jiný druh nervozity než na posledním závodě, co jsem běžela v Norsku.

S pípnutím startovacího zařízení odstartovala Francouzka #56. Zaposlouchala jsem se do hučení tribuny. Někde tam sedí i mí rodiče. A někde tam kolem trati možná uslyším Mikaela.

Nakonec ho ve sprintu i přes jednu minelu předběhl Henrik o 10 sekund, ale také o 2 sekundy nějaký Čech, který byl bezchybný. Bronz je taky fajn. Mikael nevypadal vůbec mrzutě. Naopak ještě zvládli s Henrikem vtipkovat, že ho Mikael do kopce vyvezl a tedy Henrik za zlato vděčí jemu.

Když se panák s mikrofonem na kameru Henrika zeptal, jak by popsal svůj závod, s širokým úsměvem řekl, "v prvním kole jsem to nechtěl přepálit, takže jsem spíš trochu ztrácel. Ale po ležce jsem se ze střelnice dotáhl na Mikaela, který musel běžet jedno trestné a pak nasadil dost vysoké tempo, dost mi to pomohlo. No a v závěrečném kole mě hnal adrenalin."

Slovinka s #57 zaujala místo na startu a ozvalo se pípání countdownu. Zaslechla jsem, že Lisbet vede hodnocení po první čisté střelbě, okay...

Předtím, když jsem se chystala na zahřívání a nástřel, jsem zahlédla, že se ke mě zezadu blíží stín. Jelikož jsem se však neobtěžovala otočit, ozval se těsně vedle mě hluboký tlumený hlas "Zákaz střílení veverek platí i pro krátkonohý, jasný."

"Mlč, drzoune," vypálila jsem bez váhání. V odpověď se ozval bublavý smích.

"Máš pro mě nějaký užitečný rady?"

"Myslím, že bychom na tobě taky mohli vyzkoušet negativní motivaci. Slyšel jsem, že účel světí prostředky," zase ten rošťácký úsměv.

"Fajn, sem s tím."

"Tak... myslím, že jsem ti ukázal, jak by se to asi mělo dělat. A proto když budeš lepší, můžeš si vybrat odměnu. Když dorovnáš, čeká tě stejný úděl jako mě. A za víc jak jednu chybu..." v očích mu zajiskřilo, "chci masáž."

"Cooo? Já ti nebudu masírovat ty tvý haksny, na to máme fyzio," rozčílila jsem se.

"Já nechci fyzio, tu vidím denně. Chce to nějak oživit. A myslím, že za to třetí místo bych si to zasloužil."

"To teda ne."

"Já teda myslím, že jo," pokrčil rameny.

Zase jsme tam jen tak stáli a zírali na sebe. Někdo by si mohl myslet, že svádíme oční souboj. Jenže on to byl spíš opak souboje. Spíš jsme se do sebe vpíjeli jako inkoust do pijáku.

"Fajn," přitakala jsem ještě stále napruženě a radši si nepředstavovala, jaký nápor to je masírovat to jeho obří tělo.

"Přeju ti hodně štěstí," usmál se na mě a když odcházel, ještě přes rameno dodal, "užij si to!"

Čímž způsobil, že jsem při zahřívání myslela na slova mámy "chci, aby sis to dneska užila. Až pojedeš na lyžích, jeď s radostí."

Když Bulharka odsvištěla, zaujala jsem já místo ve startovací bráně. Několikrát jsem píchla holemi do země jako to dělají sjezdaři. Neměla jsem na hlavě čelenku a rukávy kombinézy jsem měla vyhrnuté, protože jsem se bála, že se v závodě upeču. Sníh se zdál být stále v dobrém stavu, žádný bazén.

Trenér si mě samozřejmě před závody taky ještě vyhmátl, aby se mnou promluvil. Jako vždy. Jen mi tentokrát přišlo, že mluví trochu jinak. Nejsem však schopná říct proč.