Biatlonistka

18. Stíhačka dorostenců

Ráno jsem vstala dřív než Malin a Åsta, jako vždy. Předešlého večera jsme všichni společně poseděli. Jednou přišla řeč i na mě a opětovně se mi dostalo uznání. Tentokrát mi neušlo, že mě Malin i Mikael zvědavě a zároveň spokojeně pozorovali. Tak jsem to pak nevydržela a nahlas řekla, že děkuju všem za podporu, že jsem z toho prodlouženého pódia nadšená. Mikael dostal ránu do ramene od vedle sedícího Henrika, který k tomu zahudroval něco jako good job a evidentně to nebylo myšleno ohledně té bronzové medaile, nýbrž ohledně mého pátého místa. Jak už jsem měla zarudlé tváře z té veškeré pozornosti, na kterou nejsem zvyklá, zrudla jsem ještě víc. Naštěstí jim ostatní nevěnovali péči, protože sledovali mě a poslouchali Lisbetinu pochvalnou řeč na můj účet. To mě velmi mile překvapilo.

Šla jsem do jídelny na snídani a když jsem vešla, pozdravila jsem všechny přítomné. Po vzbuzení nikdy nejsem ve svý kůži, dokud se nenasnídám a nedám si kafe. Když jsem procházela kolem stolu, uslyšela jsem odkašlání a podívala se tím směrem.

Mikael seděl na židli s napřímenými zády, doprovázel mě pohledem už od dveří a demonstrativně máchal sáček čaje ve svém hrnku.

Musela jsem se kousnout do rtu, abych nevzdychla nahlas. Dnes bez kafe. Že bych se radši vrátila do postele? Přetáhnu si deku přes hlavu a všechno bude zase dobrý.

Jak jsem čuměla na Mikaela máchajícího sáček čaje, zapomněla jsem koukat kam jdu a málem jsem vyrazila Kyrremu snídani z rukou.

"Ups. Promiň," sklopila jsem zahanbeně pohled ke svým papučím. Někde vzadu od stolu jsem zaslechla zlomyslné uchechtnutí.

***

Sobota byl den stíhacích závodů dorostenců, tedy jsme měli udržovací trénink mezi sprintem a stíhačkou. Nemrzlo a teploty nad nulou doplňovala podmračená obloha. Slunce vyšlo zpoza Lenzerhornu kolem desáté hodiny.

Rodiče s Liljou šli dopoledne lyžovat a dohodli jsme se na oběd v jednu u biathlon areny, abychom se pak mohli společně podívat na závod dorostenek.

Malin mi s klidem oznámila, že na závod kluků jdeme fandit všichni společně. To bylo nezvyklé, protože jsme se obvykle potulovali po skupinkách nebo se svými příbuznými. Vyrazili jsme tedy všichni a pozorovali dorostence při nástřelu. Jenže nakonec jsme se stejně roztrhali na skupinky, protože každý chtěl koukat jinde.

Malin byla paží zaháknutá s Lisbet a chtěly zůstat u střelnice. Já zůstala stát na místě, abych se k nim přidala. Když se přede mnou zhmotnil nějaký čahoun. Aha, jasně, přišel zaclánět.

"Ty jdeš támhle tím směrem," ukázal za moje záda.

"O tom nic nevím."

"Proto ti to říkám. Jdeme."

"Budu koukat s holkama."

"No, tak to tě musím zklamat, ale nebudeš. Jdeme támhle k tý zatáčce dívat se, jak šplhaj a povzbudit je. Tady na střelnici potřebujou klid, mláďata."

Prudce jsem vydechla, až se mi nafoukly tváře. Má pravdu. Ale to nemůžu přiznat. Ať jde otravovat někoho jiného.

"Zůstanu s holkama."

"To si jenom myslíš," chytil mě za ramena a otočil mě čelem vzad, málem jsem zakopla o vlastní nohy. "Jdeme," zavelel.

Začal mnou cloumat vztek, tohle jeho přikazování mě dohání k šílenství. Zavrčela jsem na protest, ale v odpověď se ozval jen bublavý smích za mými zády. Nesnáším ho.

***

U trati jsme stáli ve čtyřech. Já, Mikael, Henrik a Kyrre. Fandit s klukama byla zábava, protože dokázali být vážně hluční a těžko k přeslechnutí. Navíc startovali dva mladí Noři v první desítce, jeden v druhé a jeden v třetí. Už v půlce závodu byli v první desítce Noři tři, takže jsme se snažili je pořádně podpořit.