Biatlonistka

14. Sprint mužů

"Broučku, pojď ke mě na chvíli," vyzvala mě máma a rukou mi pokynula, abych šla blíž k ní, "chci ti něco říct. Vy jděte támhle k tomu kiosku, dala bych si čaj," dala příkaz tátovi a Lilje.

"Mě se nechce, zůstanu tady," protestovala Lil.

"To nebyla otázka. Chci mluvit s Em."

"Oh, jasně," s našpulenými rty se Lil vydala za tátou, který jí objal kolem ramen, jak vedle sebe kráčeli ke stánku. Ségra se ještě na moment otočila a v jejích očích jsem zahlédla cosi, co jsem nedovedla identifikovat. Obavu? Žárlivost? Nedůvěru?

"Em, vidím jak seš napjatá, i když ses tentokrát vážně snažila něco změnit," usmála se na mě, "jsem ráda, že jsi včera s holkama jela."

"Jsem nervózní už teď a to běžíme až odpoledne," přiznala jsem a uhnula pohledem. Cítila jsem jakýsi tlak v hrudi, a každou chvíli jsem buď netrpělivě podupávala nohou, nebo si šťourala mozoly na dlaních.

Máma mě chytila za ruku, "vzpomínáš si na to, jak jsi běžela svůj první závod na běžkách?"

"Oh ne, nepřipomínej mi to," zaskuhrala jsem.

"No tak, nech toho. Poslouchej mě."

Vyměnily jsme si přímý pohled, máma ke mě chtěla mluvit naprosto bez vtipkování a v jejích hlubokých očích jsem poznala, že mě nechce utěšovat, ani nic podobného.

"Pamatuješ, jak jsi pět minut před startem změnila názor a brečela, že nechceš běžet, protože ses styděla před tolika lidmi?"

Kývla jsem a zhluboka se nadechla. Nevzpomínala jsem na to nijak obzvlášť ráda. Zpětně to ve mě vyvolávalo trapné pocity.

"Byla jsi ještě dítě a když jsi žadonila, že se chceš zúčastnit závodu, nevěděla jsi, že tam bude tolik diváků," mámě přes rty přeběhl lehký úsměv, tak nějak s citem, mateřským citem.

"No nakonec se nám povedlo tě přesvědčit, že jsi to přece hrozně chtěla. Že závody jsou vždy před lidmi. Pamatuješ ještě, co jsi cítila po závodě?"

Chvíli jsem zapátrala v paměti, tak jak to po mě máma chtěla, "byla jsem šťastná a hrdá, protože jsem dostala medaili... Jenže tu dostalo každé dítě, které se zúčastnilo."

"Jasně, ale to ti v tu chvíli bylo jedno. Byla jsi šťastná, protože tě to bavilo a hrdá, protože ti lidé tleskali."

Nechápala jsem, proč s tím teď začíná. Ale bylo to milé a příjemné.

"Lidé ti budou tleskat i dnes. Rozhlédni se po tribuně. Koukej, co jsi dokázala, kam až ses dostala. Není to svým způsobem vítězství?"

Uvědomovala jsem si celou dobu, že tu jsem na mistrovství světa. Ale když to máma nastínila takhle z úplně jiného úhlu, znělo to působivěji a důležitěji. Usmála jsem se na ní, protože jsem nemohla neuznat, že má pravdu.

"Budeš mi dneska tleskat, ať to dopadne jakkoliv?"

"To budu, broučku," stiskla mou ruku, "nezklameš nikoho, ať to dopadne jakkoliv. Podívej se, jakou cestu jsi ušla. Chci, aby sis to dneska užila. Až pojedeš na lyžích, jeď s radostí."

Takhle se mnou máma nikdy nemluvila. Obvykle byla hrozně opatrná a radši jsme se v tom všem příliš nenimraly. Ale těmihle slovy se dotkla přímo mého srdce. Pevně jsem ji objala a chvíli jsme tak zůstaly stát.

***

Máma řekla, že si to mám užít. A tak jsem se otočila na patě a běžela k týmu, abych jim popřála hodně štěstí do závodu. Dobře, nechtěla jsem nutně přát všem. Malinina poznámka "V tom případě byste s Mikaelem po sobě neměli tak okatě civět." mi večer při usínání vrtala hlavou a došlo mi, že má asi pravdu. Mikael mě nutil vylézt z mojí ulity a já na něj byla akorát tak nepříjemná. Kdybych nepostřehla, jak si očividně užívá mě škádlit, asi by mi ho bylo líto.