Biatlonistka

12. Šok

Nikdo už se mě znovu neptal, jestli se na čtvrteční výlet dolů do města přidám. Ale to bylo jen tím, že jsem včera zalezla do pokoje a když se Malin vrátila z večerního ceremoniálu, už jsem spala jako miminko. Když jsem teď odcházela z pokoje na snídani, ještě spala.

Pozdravila jsem všechny co už byli v jídelně a šla jsem do připraveného bufetu nabrat něco na talíř. Stála jsem skoro u kávovaru, když se vedle mě zjevil stín. Musela jsem zaklonit hlavu, abych se Mikaelovi mohla podívat do tváře.

"Dáš si?" zeptal se mě s konvicí v ruce.

"Jistě."

"S mlíkem?"

"Ráno jo. Díky."

"Není zač."

Dolil kafe sobě a mě podával můj hrnek. Propíchla jsem ho ledovým pohledem. Musí mi ho podávat? Klidně ho může postavit a já si ho pak vezmu.

Nešlo od něj hrnek převzít, aniž bychom se nedotkli prsty. "Dík," zahuhlala jsem znovu se zatnutou čelistí.

"Jeď na ten výlet s holkama," řekl polohlasem.

Vyletělo mi obočí vzhůru. Co se pořád stará? Nemá nic jinýho na práci?

"Možná."

"Příjdeš aspoň na chvíli na jiný myšlenky. U mě to třeba funguje."

"To máš dobrý," odsekla jsem a šla se posadit na opačnou stranu stolu než seděli ostatní. Po ránu moc nefunguju a pro ostatní je lepší, když si drží odstup a zdrží se svých dobře míněných rad.

Jak jsem lžíci za lžící jedla svoje müsli s jogurtem, začal můj mozek pomalu přecházet ze standby módu do provozu. Však jsem se ho přeci včera u kafe sama zeptala na radu ohledně střelby. Snaží se mi jen pomoct. Jak to bylo... nemá on náhodou zlatou medaili z loňského mistrovství ze sprintu? Napila jsem se toho bombastického kafe, které mi nalil. Bleh, filtrovaný kafe se prostě nedá.

Naše pohledy se střetly přes vzdálenost celého stolu, ale uhla jsem a studovala dál obsah misky s müsli. Co když má pravdu? Jenže je to teď, zrovna na mistrovství, ta správná doba zkoušet něco nového? Vždycky jsem biatlonu dávala sto procent. Na závodech pro mě neexistovalo nic jiného i za cenu toho, že budu sedět sama na pokoji. A vlastně přesně tak jsem to chtěla. Jenže Mikael teď naznačoval, že to je špatně. Máma radila, ať se víc zapojuji do kolektivu. Malin tvrdila to samé. A holky jedou do města, aby se odreagovaly. Všechny.

Fajn, dám tomu šanci. Zmučeně jsem vzdychla a potřásla hlavou, abych začala myslet na něco jiného. Ještě jednou jsem pohlédla na opačnou stranu stolu. Ihned mi pohled vrátil a na tváři mu pohrával ten jeho klukovský úsměv. Protočila jsem panenky, ale vlastnímu úsměvu jsem se už neubránila.

***

Při začátku ranního tréninku jsem si počkala na Malin, abych jí sdělila, jak jsem se rozhodla ohledně výletu.

"Malin, počkej. Chci ti něco..."

"Em?"

"Můžu teda jet s váma? Na ten... výlet?" zeptala jsem se šťourajíc holema do sněhu.

Malin si mě trochu překvapeně prohlédla, pak její tvář rozzářil úsměv a vesele přikývla, "no jasně!"

Nervózně jsem jí úsměv vrátila a doufala jsem, že se nezeptá, jaktože jsem najednou změnila názor. Namísto toho se rozeběhla ke Svenji, aby se s ní o tu informaci podělila. Viděla jsem, že Svenja kývla a pak mě vyhledala pohledem. Krátce se usmála.

Chtěla jsem se soustředit, vážně jsem chtěla. Tenhle trénink byl poslední šance osahat si trať před zítřejším sprintem. Ohmatávala jsem jako divá, nervozitou to ve mě vřelo, protože ostatní už tu měly starty za sebou, kdežto pro mě to bude premiéra. Ty myšlenky mě provázely celý trénink a nervozita se nějakým nesmyslným způsobem změnila ve zlost. Zatraceně jsem se snažila, aby můj vztek neprobublal na povrch. Snažila jsem se vypnout hlavu a mechanicky dělat natrénované. Levá lyže, hole, pravá lyže, hole. Hlídat si u sjezdu stopu a jet aktivně. Ale nebyla jsem si jistá, že se mi to daří.

Na konci tréninku si nás trenér svolal. Chtěl probrat, v kterých časových úsecích budeme ve sprintu startovat.

Jelikož podmínky měly být podle předpovědi dobré, to znamená, že se trať nijak brutálně nerozjezdí a taky nehlásili žádné sněžení, ani poryvy větru, směly si v podstatě Svenja a Lisbet vybrat, kdy chtějí startovat. Lisbet chtěla běžet s nejlepšíma, takže si řekla o prostřední skupinu. Ingrid nejdřív pokrčila rameny a pak řekla, že chce do první, aby to měla co nejdřív za sebou.

Čekala jsem, že mě zařadí automaticky do poslední skupiny, kde běháváme my náhradníci a chudáci, co si nezaslouží upravenou trať. Musela jsem se krotit, abych nezaskřípala zubama o sebe.

K mému překvapení se trenér vyjádřil jinak, "docela dlouho jsme s Olavem přemýšleli nad vámi dvěma, Emilie a Ingrid."

Přejel nás pohledem, aby se ujistil, že mu věnujeme dostatečnou pozornost. "Jelikož se Ingrid předchozí dva starty nijak zvlášť nezdařily a po přehodnocení jejích časů... a mimo jiné po našem rozhovoru včera večer, jsme rozhodli, že ti, Emilie, dáme šanci vyběhnout v prostřední skupině a Ingrid bude startovat v té poslední."

Na tohle jsem nebyla připravená. Zůstala jsem stát jak solný sloup. Pak jsem mrkala jako divá a až když mi mezi lopatkami přistála Malinina ruka v pochvalném gestu, došlo mi, že bych měla reagovat.

"To vážně?" vyhrkla jsem, protože jsem si nebyla jistá, jestli si ze mě neutahují. Štípněte mě někdo!!!

"Ano, já tady... nějak nemám vůbec sílu běžet," přiznala vedle mě stojící Ingrid a nespokojeně několikrát píchla holemi do sněhu.

"Super, Emilie, zítra jim to ukázeš!" zašeptala mi Malin do ucha a zalomcovala mnou jako s hadrovým panákem.

"Děkuju," broukla jsem směrem k Ingrid.

Jen pokrčila rameny, "v pohodě."

Tak tohle jen tak nezpracuju!!!