Biatlonistka

9. Individuály z tribuny

Individuál mi bylo souzeno sledovat z tribuny s diváky. Po ranním tréninku jsem se tedy osprchovala a převlékla v penzionu, kam za mnou přijeli rodiče s Lil. Nechali auto před domem a na stadion jsme šli těch 10 minut pěšky.

"Tak povídej," vybídla mě mamka. "Jak se ti líbí trať?"

"Přijde mi fajn, sníh je super. Uvidíme jaký bude počasí."

"Jasně, kdybys měla počasí jako dneska, bylo by to fajn." Zataženo až polojasno je fajn, ale vítr už teda moc ne, ale nechtěla jsem mámě protiřečit.

"Jak to šlo na tréninku?" zajímalo tátu.

"Dobrý," než jsem stihla říct víc, vybavil se mi v mysli Mikaelův rozesmátý obličej a jeho věčné vtipkování. "Netrénovala jsem s ostatními, mají jiný program, když startují už dnes a já až v pátek."

"Tyvado tě z toho čekání klepne pepka," poznamenala ségra. Haha.

"Liljo no tak, jak to mluvíš," peskovala jí hned máma.

"Ono je asi jedno jestli trénovat doma nebo tady," pokrčila jsem rameny a už se mi skoro podařilo vyhnat z hlavy toho blonďatýho drzouna, když táta pokračoval ve vyptávání.

"No a s kým jsi teda trénovala, když ti ostatní mají jiný program?"

Všimla jsem si, že máma po něm hodila očkem. Vždycky hlídala, aby mě táta s Liljou netrápili otázkami, na který jsem třeba nechtěla odpovídat, nebo které mě znervózňovaly.

"S Olavem. Věnoval se nám trochu... bokem, když měl čas."

"Nám? Komu nám?" šťoural táta.

"Mě a Mikaelovi."

Táta vypadal, že usilovně přemýšlí, který je Mikael.

"To je ten nejvyšší, blonďatej," snažila jsem se mu nastartovat paměť.

"Aha, jasně. Asi už vím."

Většinu závodů se mnou objížděla máma. Táta a Lilja se tentokrát přidali, protože jde o mistrovství. Táta pracuje jako strojvedoucí a často o víkendech není doma, takže i kdyby chtěl, na závody se za mnou nedostane. Zezačátku, když jsem začala závodit, mě to mrzelo, protože táta byl ten, s kým jsem udělala první krůčky na běžkách. Později už jsem se učila ve školce, i ve škole, se stejně starými dětmi, ale táta mě k tomu sportu přivedl a na to nikdy nezapomínám.

"Mikael běží už zítra ve štafetě," dodala jsem,"a pak sprint. Narozdíl ode mě. Jestli se nekvalifikuju do stíhačky, tak v pátek rovnou končím."

"Ale no ták," přitáhl si mě táta za ruku k sobě a chytil mě kolem ramen, "to zvládneš. My ti věříme, tak o sobě nepochybuj."

Usmála jsem se na něj, ale v duchu mi úplně do úsměvu nebylo. Kdyby to bylo tak jednoduché. Moje hlava mi neopomínala připomenout, kolikrát už jsem své starty pohnojila nepřesnou střelbou.

"Radši mi vyprávějte, jak jste si zalyžovali?" vybídla jsem je a doufala, že přijdu na jiné myšlenky. Všichni tři mi nadšeně vypravovali, jak dobří lyžaři Švýcaři jsou, a jak je znát, že sjezdové lyžování je tu národní sport oproti běžkám. Nechtěla jsem jim připomínat, že juniorský IBU pohár vede v celkovém hodnocení Švýcarka. Sama bych byla radši, kdyby vedla některá z nás Norek.

V individuálu mužů bylo dost na co koukat. Vytáhl se hlavně Henrik, který si doběhl pro stříbro i přes dvě chyby. Nasadil nám tím laťku dost vysoko. Ke konci závodu jsem se od našich odtrhla a běžela jsem Henrikovi pogratulovat. Radost byla obrovská!

Odpoledne ve 14 hodin běžely holky. Musela jsem si přiznat, že jsem byla na tribuně strašně nervózní. Pěkně mě žralo, že nemůžu startovat. Moc jsem toho nenamluvila a máma mě soucitně pozorovala, protože si moje pocity domyslela. Poznala na mě všechno, takže se už ani nemusela ptát.

Ačkoliv holkám foukalo míň než klukům, střílely nějak hůř. A hlavně se mi zdálo, že podle časů nějak hůř běží než ty ostatní. Teploty nad nulou teda taky moc nemusím. Jak jsem říkala, nerada vypadám při běhu jak rajče, nehledě na to, že se sníh poněkud rozčvachtá a skoro to nejede. 

Nejlíp dopadla překvapivě Svenja, které se přes dvě střelecké chyby, po jedné v leže a ve stoje, podařilo doběhnout na 9. místě. Zbytek holek se do první desítky nevešel. Čtrnáctá Lisbeth doplatila na nečekané poryvy větru a schytala čtyři chyby. Sedmnáctá Malin si dávala na vítr obzvlášť pozor, střílela přesně (1 chyba), ale pomalu. A nejpodivnější mi přišlo 34.místo, na kterém dojela Ingrid se čtyřmi chybami.

Běžela jsem k holkám, abych slyšela, jak se jim běželo.

"Hey Malin," pohladila jsem jí po zádech, protože se zrovna předkláněla a něco hrabošila v pytli s věcmi. Usmála se na mě.

"Skvělá střelba. Fakt se ti povedla."

"Díky," reagovala né úplně nadšeně, "bohužel mi to bylo poněkud k ničemu..."

"Nejelo se ti dobře?" hádala jsem.

"V kopci jsem myslela, že zůstanu snad stát. Myslela jsem, že tam umřu."

"Oh ne, pojď sem," přitáhla jsem si jí do objetí a pohladila jí po zádech.

"Lyže jako teda nic moc."

"Je nějak teplejc než jsme čekali..." řekla jsem opatrně, nechtěla jsem přisypávat sůl do rány, ale potřebovala jsem vědět, co se dělo.

"To je fakt. Hroznej hic," rukou naznačila, že si utírá pot z čela a zasmála se.

Když mi Malin prozradila, že jí lyže moc nejely, nebylo tomu jinak ani u ostatních holek z týmu. Prý se hrozně nadřely, aby je nepředběhlo ještě víc závodnic. Bylo mi jich líto, ale bohužel i tohle k biatlonu patří. Servisáci si s testováním a mazáním dali fakt záležet, ale i mistr tesař se někdy utne. 

Vůbec jsem neměla radost, že našemu týmu utekla hezčí umístění. Chtěla jsem cítit radost, že jsem se na trati nemusela dřít já sama, ale takový pocit se nedostavil. I přesto všechno, co jsem od holek slyšela, mě mrzelo, že jsem se v závodě o úspěch nemohla pokusit i já. Soutěživost ve mě vřela a já se nemohla dočkat, aby už byl pátek.

Zdravím vás!

Tentokrát je kapitola trošku nudnější, tak se omlouvám :-) Za to nám dělají radost naši biatlonisté v NMNM. Bimbo byl včera super, koukaly jste??? Doufám, že jo. Dnes jsou na řadě štafety, tak koukejte pořádně fandit aspoň u televizních obrazovek!

P.S.: děkuju vám za přečtení a za hvězdičky, jste supeeeer!!!